Účastníkům kurzů se snažím předávat především radost z vaření, říká lektor Divoké vařečky a šéfkuchař Radim Procházka
Ještě před lety jste ho mohli potkat, jak jezdí po poli s kombajnem. Radim Procházka se totiž původně vůbec nevyučil kuchařem. Později u něj však láska k dobrému jídlu, které ho přitahovalo už odmalička, převládla, a on se pustil do rekvalifikačního kurzu. I díky tomu se s ním už sedmým rokem můžete setkat na řadě kurzů Divoké vařečky. V jejím studiu jsme se také sešli u tohoto rozhovoru. Někdejší výkonný šéfkuchař mnoha podniků a nyní již spíše šéf delegující, jak sám říká, a zároveň člověk, který naučil spoustu Brňanů jíst italské risotto, gastronomií opravdu žije. Což poznáte, když vám nadšeně vypráví, jak čtyři hodiny připravoval rodinný oběd. Když se dívám na to, co již máte za sebou, vaše dráha je hodně spojená s italskou gastronomií. Jak jste se k ní vůbec dostal? Pracoval jsem kdysi jako školící kuchař pro firmu prodávající konvektomaty a s tou jsem se dostal na exkurzi do továrny v Itálii. Byli jsme ubytovaní v domě s typickou trattorií a mně se moc líbilo jak jídlo samotné, tak kultura stolování: večeře trvala čtyři až pět hodin a já jsem duchapřítomně od každého chodu jen ochutnal. Pak přišla grappa a ristretto a člověk mohl pomalu začít jíst znovu. Říkal jsem si, že to je báječné J. A zeptal jsem se, jestli by si mě tam chvíli nenechali. Zůstal jsem dva nebo tři týdny. Už předtím jsem sice zkoušel vařit různá risotta, ale až na místě jsem si uvědomil, že to gastronomické srdce mám v Itálii: dobré suroviny, dokonalý přístup s důrazem na detail, to je pro ně charakteristické. Mým snem je projet si ji celou. Jedině tak člověk pochopí, jak se daný region liší od jiných. Pro každý je něco typického, co je známé v celé Evropě. Kromě různých úprav ryb mám rád třeba sicilskou kuchyni, ačkoliv tam jsem ještě nebyl. Díky blízkosti Africe se tam ale používají už zase jiné suroviny… Co chcete předat návštěvníkům kurzů italské kuchyně ve Vařečce? Snažím se lidi nadchnout pro vaření jako takové. Když doma vařím pro rodinu, je to o tom, že výsledek musí být zaručený, takže se vaří to, co už umíme. Aby se rodina najedla. A já vždy říkám: udělejte si ještě nějaký čas navíc, vařte pro sebe, jedině tak nejste vázaní výsledkem. Protože na začátku se vždy něco pokazí. A italská kuchyně je právě dobrá v tom, že na ni nepotřebuji spoustu času. I s výrobou domácích těstovin, kterou já osobně považuji za relax, se vejdeme do hodiny. Když použijeme sušené, máme na stole jídlo do půl hodiny. A zároveň je to pestré: člověk může neustále zkoušet něco nového. Naopak když vařím třeba svíčkovou, je to časově náročnější, takže když se něco pokazí, už to představuje větší ztrátu a nemám pak třeba ani chuť do toho znovu jít. Italská kuchyně je proto snadnější na naučení se a suroviny jsou dnes běžně k dostání, takže si můžeme dopřát i tu originální chuť. Vypadá, že o kurzy je zájem, právě jste vypsali kurz Italské menu 3, který poprvé proběhne v červnu. Nalákáte čtenáře, kteří za sebou třeba už mají předchozí italské kurzy, proč by měli jít také na trojku? Jestli je to jednička nebo trojka, na tom nezáleží, začít můžete jakýmkoliv kurzem. To je pouze naše označení, abychom měli přehled. Na každém kurzu se účastník naučí vařit čtyři odlišná jídla. Takže už jen návštěva tří kurzů mu poskytne solidní repertoár. Jídla přitom řadíme tak, aby se v jednotlivých kurzech neopakovala. Vždy zvolíme nějaké těstoviny, potom hlavní jídlo, přesně tak, jako vaří celé menu Italové. Vraťme se ještě k vaší kuchařské, nikoliv lektorské dráze. Co vaše další působení? Čeho si za svou kariéru nejvíce vážíte a co byste si naopak už zopakovat nemusel? J Asi to bude znít blbě, když sedíme ve Vařečce, ale právě tahle práce...