Burčák je částečně zkvašený mošt z plodů révy vinné, který obsahuje vyvážený a chuťově harmonický poměr alkoholu, cukru a kyselin. Jde o meziprodukt při výrobě vína, který bývá k dispozici několik dní po začátku kvašení moštu. Obsah alkoholu bývá zhruba 1–7 %. Český vinařský zákon stanovuje, že se pod názvem burčák smí prodávat výhradně produkt vyrobený z letošních tuzemských hroznů révy vinné a že k jeho prodeji smí docházet pouze v období od 1. srpna do 30. listopadu příslušného kalendářního roku. Toť Wikipedie.
Burčák však není jenom definice, je to především fenomén, který nemá ve světě obdoby. Zda je tento fenomém správný a žádaný, a zda se staneme vzorem pro jiné země jako třeba Francii a Itálii, to je s otazníkem. Možná je to podobné jako se sudovým vínem. Také ho propagujeme kde můžeme, skoro v každé večerce, drogerii či benzínové pumpě ho milý turista může zakoupit, ale pořád ne a ne se v zahraničí uchytit. Na druhou stranu nás může hřát vědomí, že jsme v něčem světově unikátní. Toť trochu negativismu z mé strany.
Burčák je výborné pití. Navíc pokud je z hroznů. To Vám můžu odpřísáhnout, párkrát jsem burčák z hroznů pil, mám ho moc rád, je to dobrota. Říká se dokonce, že člověk by měl vypít burčáku každý rok alespoň množství odpovídající jeho krvi, aby si ji pročistil a takzvaně vyměnil. Takže takových 5-7 litříků to spraví. Jsou lidé, kteří si krev během burčákové sezóny vymění dokonce několikrát – jak se říká, zdraví nade vše. Nejlepší burčák je za mne z odrůdy Sauvignon. Moc se s ním nesetkáte – na to je Sauvignon moc považovaná odrůda využívaná spíše pro výrobu klasického vína – spíše potkáváte burčák z těch raných, hodně produkčních odrůd. Muškát moravský, Irsai Oliver, Muller Thurgau, Veltlínské zelené atd. Mám rád i růžový burčák, tomu červenému jsem na chuť nepřišel. Toť trochu pozitivismu z mé strany.
Burčák je výborný zdroj příjmů pro spoustu vinařů. Peníze jsou doma pod střechou ještě dříve, než u Vás žaludeční potíže. A peníze se vinařům na podzim, kdy je třeba vyplácet spousty brigádníků, sběračů a hlídačů vinic hodí. To, že se při něm občas trošku podvádí, míchá, nastavuje, hodně sladí a sype, to už je prostě důsledkem naší společnosti. Zákazník nechce moc platit, navíc tomu nerozumí. Tak proč by v době, kdy maso v obchodech není maso, měl burčák býti burčákem. Toť trochu realismu z mé strany.
Burčák z bílých hroznů má světlou, takovou až mléčnou barvu. Podle odrůdy je nažloutlý, zelenkavý, případně z odrůd jako Tramin či Pinot Gris i lehounce narůžovělý. Pokud je nahnědlý, jantarový apod. – nekupovat. Je zoxidovaný, už několikrát otočený, je z jablek, je pryč, zlomený, mydlina. Aha, nevíte co znamená několikrát otočený – jednoduše. Určitě jste určitě slyšeli, že na pravý burčák se čeká. Že přijde v určitý čas a vydrží malou chvilku, než nenávratně přejde, vyvaří. Jak ho tedy pořád dokola ti vinaři a prodejci prodávají? Co zbude z minulého dne, nalije se zpět do čerstvého moštu – a tak i několikrát dokola. Čím častěji, větší zbytky, méně kvalitní hrozny, jablka apod. – tím ona nahnědlejší barva. Burčák má příjemnou ovocnou vůni, relativně výrazné perlení. Musí být pikantní – nezáleží na sladkosti a jeho stavu, svěžest a kyselinka musí být. Pokud burčáku chybí přirozené ovocné kyselinky, jde pravděpodobně o doslazenou a ochucenou vodu smíchanou s trochou moštu. Oslaďte si doma normální vodu a napijte se. Podobný výraz pak najdete i v nekvalitním, hodně ředěném a nastavovaném burčáku. Čím chladnější místo, tím déle Vám vydrží. Dejte ho do lednice a chcete-li ho uchovat do Vánoc, dejte ho do mrazáku. Toť trochu didaktismu z mé strany.
Burčák si můžete dát i v zahraničí. Psal jsem sice o tuzemském prvenství a jedinečnosti, ale i na Slovensku, v Německu či Rakousku se s burčákem můžete setkat. V Rakousku pod názvem Sturm, v Německu pak pod označením Jungerwein nebo Federweisser. Zásadní rozdíl je ale v tom, že například rakouský Sturm se standardně prodává částečně filtrovaný, obsahuje tak mnohem méně kvasinek a nečistot, vydrží tak výrazně déle a i v chuti a aromatice je mnohem čistější a příjemnější. Toť trochu internacionalismu z mé strany.
Burčák je i výborným námětem na výlet. Velmi populární jsou v posledních letech různá burčáková putování, kdy skupinky průjmu chtivých výletníků vyráží mezi sklípky moravských vísek v představě absolutně čisté krve a udržitelného zdraví. A samozřejmě představě čistého srdce a kvality produktů místních vinařů. Podobná atmosféra, navíc doplněná o prodejní stánky plné kabelek a spodního prádla panuje i na různých burčákových slavnostech. Toť trochu turismu z mé strany.
Měli jste snad pocit, že to nebyl turismus ale zase negativismus? Tak dobře – konec dobrý, všechno dobré. Burčák je jeden z produktů, který sice svojí kvalitou a provedením má minimum společného s klasickým vínem, ale dotváří náš vinařský marketing a svět. Oslovuje nové zákazníky, mladé i staré. Mnohdy takové, kteří jinak víno vůbec nepijí. A díky tomu věřím, že podobně jako svatomartinské víno, podpoří v důsledku zájem o samotné moravské vinařství a potažmo i kvalitní vína. Každý přece na něčem začínal. Toť tedy znovu aspoň trochu pozitivismu z mé strany.
P.S. Když burčák necháte dojít až do konce, vznikne Vám vlastně „mladé víno“. Můžete si ho dát třeba na Martina. Ale doporučuji raději koupit i normální láhev, protože Vám asi moc chutnat nebude. Sakra, zase ten negativismus…
