Slovinsko: malá země, velká vína

Já vím, že bych to neměl dělat. Ale jak říká Jára Cimrman – nepochválím-li se sám, nikdo jiný to za mne neudělá. A tak mi dnes promiňte, budu se chvilku chválit. Ne nebojte, nebude to článek o všech mých nesporných osobních kvalitách a umu. Bude to článek o jedné povedené degustaci, které jsem byl strůjcem. O degustaci u nás vlastně skoro neznámých vín ze Slovinska. Ze země, kterou mnoho z vás zná jako výbornou dovolenkovou destinaci, ale o místních vínech jste pravděpodobně ještě neslyšeli.

Degustaci jsem nazval Slovinsko – malá země, velká vína. A název přesně odpovídá tomu, jaká místní vína jsou. Možná Vás to překvapí, ale z pohledu kvality a prestiže místních vinařů je Slovinsko považováno za jeden ze skvostů evropských vinařských regionů. Málokdo to tuší, ale pěstuje se zde réva už od 5. století před naším letopočtem. Díky tomu je tak Slovinsko jedním z nejstarších míst spojených s vinařskou kulturou v celé Evropě. Je to dáno nejen výborným klimatem, ale i výjimečností některých slovinských vinařských regionů a jejich terroir v celosvětovém měřítku. To všechno by ale možná k unikátnosti místních vín nestačilo, kdyby nebylo komunismu. Zdá se to zvláštní, ale tamní komunistický režim minulého století významně přispěl k dnešní podobě místních vín.

Ve Slovinsku totiž jako v jedné z mála zemí východního bloku nebylo nikdy důsledně potlačeno soukromé vlastnictví a hospodaření. Najdete tak zde množství malých rodinných vinařských firem, fungujících většinou už po staletí, které dokázaly, ač v omezených podmínkách, přežít doby jugoslávské totality. Lidé zde díky tomu neztratili úctu k půdě a obživě, co jim dává, a nezapomněli na um a výrobní postupy předávané z generace na generaci. Zároveň byli minimálně ovlivněni příchodem různých technologických vymožeností a tzv. vinařských tuningových vychytávek druhé poloviny dvacátého století, jako je řízené kvašení, selektivní kvasinky, postřiky, enzymy, trestě, glyceroly apod. Nástupem toho všeho, co dnes po mnoha letech pití nepřirozeně převoněných a přesířených vín považujeme za překonané a hledáme složitě cesty zpět k přírodě a jejím původním chutím.

Asi se ptáte, proč se toho o slovinských vínech u nás moc neví, když jsou tak výborná. Odpověď je zase jednoduchá. Produkce místních 22 tisíc hektarů (cca o 20 procent více než ČR) činí asi 90 miliónů litrů vína a valná většina se vypije přímo ve Slovinsku. Slovinci jsou totiž čtvrtí na světě ve spotřebě vína na hlavu. Odpovídá to i jejich výborné gastronomii a vztahu Slovinců k ní. Minimum vín, kolem pěti procent, se exportuje do zahraničí. Jde především o vína špičkových vinařů, která odpovídají cenou svému věhlasu a kvalitě. Což je trošku problém, nevím, kdo z vás by dal jen tak bez znalostí třeba 700 Kč za láhev bílého slovinského vína. I proto tato vína najdete spíše ve špičkových michelinských restauracích, než v marketech či vinotékách. O kvalitě exportovaných vín hovoří ještě jeden fakt, a to, že pravidla a zákony určující exportní podmínky pro slovinská vína patří společně se španělskou Riojou a francouzským Alsaskem k těm nejpřísnějším na světě.

Samotná degustace byla postavena především na bílých vínech, kterých se ostatně ve Slovinsku produkuje výrazně více než červených. Z vinařských oblastí jsem se soustředil na ty nejvyhlášenější a mému srdci zároveň nejbližší. Na region Goriška Brda a údolí Vipava patřící do prominentní slovinské vinařské oblasti Primorje.

goriaka_brda

Goriška Brda je maličký region ležící na hranicích s Itálií a jejím proslulým vinařských regionem Friuli ze západní strany, z východní je oddělen od zbytku Slovinska pásem Alp stoupajících od údolí Soči. Vzhledově byste skoro nerozeznali rozdíl od italského Toskánska, je ale samozřejmě menší a domáčtější. A velmi úzce spojený s italskou stranou, mnohdy více než „za alpskou“ slovinskou. Hodně rodin je propojeno s rodinami italskými, množství vinařů má vinice na obou stranách hranice. Údolí Vipava naleznete pak jižněji směrem k Terstu, je rozlehlejší, ale mnohými považované za nejlepší místo pro vinaření v celém Slovinsku. Z odrůd se v obou regionech nejčastěji setkáte s místní autochtonní odrůdou Rebula, a dále s víny z odrůdy Chardonnay či Sauvignon. Unikátem je také původní odrůda Pinela. Z červených je to pak nejvíce Merlot a Cabernet Sauvignon. Ty nejzajímavější vinice leží na specifickém opukovém podloží, které je považováno za nejlepší terroir pro bílá vína na světě vůbec.

Na degustaci měli návštěvníci možnost ochutnat nejdříve vína od Stojana Ščurka, který je ve Slovinsku velmi populární. Je to středně velký vinař, produkující kolem 100 000 lahví ročně. Hospodaří společně se svými pěti syny a možná i díky tomu je jeho produkce velmi různorodá. Od klasických jednoduchých vín řady Strune, přes úžasný sekt, k neskutečně vybroušenému Pinot Noir či jedné z legend přírodních vín Kontry. Všechna vína jsou podobná jako on – přímá, otevřená a nekomplikovaná. Na degustaci se tentokrát prezentoval pouze svým bílým a červeným vínem řady Srune 2015. Pokaždé cuvée pěti odrůd z pěti různých vinic, představujících jeho pět synů.

degustace

Dalším prezentovaným, a přitom velmi známým vinařem, byl Miha Batič. Jeho rodina vinaří v regionu Vipavska již přes 400 let, v hustě osázených biodynamických vinicích. Batičova vína jsou podobná jako on, charismatická, jemná a harmonická. Přitom plná síly a odhodlání být jedněmi z nejvěhlasnějších produktů Slovinska. Ochutnávali jsme jeho Sivi Pinot 2011 – krásné oranžové víno z odrůdy Pinot Gris, velmi důsledné a strukturované. Vyrobené přesně podle pradávných tradic údolí Vipava. Sám Miha ho řadí spíše mezi růžové než oranžové, a dostat ho do černé sklenice, pošlete ho pravděpodobně mezi červená vína. Druhým vzorkem tohoto výjimečného vinaře bylo jeho Grande Cuvée Angel 2010, pocházející ze stejnojmenné vinice. Vzniká pouze v nejlepších ročnících a poměr používaných sedmi odrůd je pokaždé jiný. Tu eleganci a hebkost skoro nemá cenu popisovat, ostatně bylo to jedno z nejlépe hodnocených vín degustace.

miha_batic

Takovým pomyslným zlatým hřebem večera byla vína Aleše Kristančiče z vinařství Movia. Aleš se stal živoucí legendou přírodních vín, a dobrých patnáct let už také patří mezi 100 nejlepších vinařů světa podle prestižního Wine and Spirits. Měli jsme jeho jemný Sauvignon 2014 a především úžasné Veliko Belo 2009, cuvée Rebuly, Sauvignonu a Pinot Gris, Alešovo „signature wine“. O tomto vínu se říká, že reprezentuje to nejlepší, co může Slovinsko nabídnout. Na svůj věk neskutečně mladistvé a živé. Ostatně 2009 je aktuální ročník na trhu. Aby nebyla Velika málo, otevřeli jsme ještě Magnum Veliko Belo z roku 2004. Na slepé degustaci byste ho poslali k velkým burgundským vínům, nejvíce asi do Chassagne-Montrachet. Podobně to vnímali i návštěvníci degustace. Objednávky vína, které přijde na 2 500 Kč, mluví za vše. A právem – Aleš moc dobře ví proč říká, že velikost lahve vína Magnum je ideální pro večer ve dvou (tedy pokud ten druhý nepije). Na závěr jsme ještě odstřelili jeho sekt Puro 2003, který distribuuje zákazníkům vyrobený bez veškeré dozáže či síry. Primární víno je spontánně vykvašené, nefiltrované a absolutně bez síry. Druhotné kvašení je po třech letech v sudu rozběhnuté pomocí přidaného nového, právě kvasícího vína, láhev uzavřena korkem a kovovou pojistkou. Přesně takto pak po deseti letech putuje ke svým zákazníkům, stále se vyvíjející a žijící na kvasničných kalech. Jak se sekt odstřeluje doporučuji zhlédnout na videu na youtube. Samotné víno je neskutečně mladistvé a především perfektně strukturované s velmi jemným a dlouhým perlením.

ales_kristanu

Tečku za degustací udělalo červené víno Millenium 2008 ze Srbska z vinařství Milana Jeliče, který patří mezi absolutní špičky místního vinařství. Elegantní cuvée Merlotu a Cabernet Sauvignonu ve vás evokuje nádech a plnost vín z Bordeaux za neskutečně „friendly“ cenu.

Podobná degustace proběhla v Brně poprvé (zde se musím konečně jak jsem avizoval pochválit) a s velkým úspěchem. A to přesto, že šlo o vína absolutně neznámého regionu, a především o taková ta divná, přírodní vína. Ta vína, která jsou nám často prezentována jako jakési nepitelné, nevonící, utahané či zoxidované cosi. A toho se každý právem bojí. Sám si pamatuji, jaké jsme měl tenkrát pocity, když mi nejmenovaní tuzemští vinaři pár let zpátky dávali něco podobného ochutnávat a přesvědčovali mne, že tak je to správně. Bál jsem se přírodních vín, jako čert kříže. Dnes už vím, jak jsem se mýlil. Nemyslím tenkrát konkrétně, spíše v zjednodušujícím názoru na přírodní vína, který jsem si utvořil. Stačí se totiž rozhlédnout trochu dál, nebát se, ochutnávat a být otevřený. Postupně zjistíte, že vína opravdu nepotřebují žádnou síru, ani zbytečné technologie. A přesto můžou vonět jako čerstvý mošt, mít krásnou zlatavou barvu a jiskru. Čistou chuť bez zbytečných tříslovin, hořkostí. Svěžest a eleganci. Stačí to prostě jenom umět udělat. A v tom jsou slovinští vinaři opravdu výteční. Nezapomenuli, co je učili jejich dědové a tátové.

nejstarsi_reva_sveta

P.S. Pravděpodobně také nevíte, že nejstarší rodící hlavu révy vinné najdete v Mariboru, má 440 let, a stále se z ní vyrábí lahodné víno z prastaré odrůdy Modrá Kavčina.

Autor: Martin Procházka

Sdílet příspěvek na

1 komentář

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *