Francie, Španělsko, Německo nebo třeba Itálie. S vinařskou produkcí těchto evropských zemí se mohl setkat pravděpodobně každý z nás. Ale co takové švýcarské víno? Švýcaři přitom patří mezi největší evropské konzumenty tohoto nápoje. A tady se dostáváme k podstatě věci: konzumenty, nikoliv vývozci. Obyvatelé země helvétského kříže si prostě svoje vína nechávají pro sebe, na export jdou podle nejrůznějších údajů jen přibližně 2 procenta jejich produkce, a to spíše do okolních zemí, nejčastěji Německa.
Důvodem jsou samozřejmě (kromě nezpochybnitelného patriotismu, který nám potvrdila i na ochutnávce přítomná Češka, pracující ve švýcarské restauraci) také podmínky pro pěstování vína: celková rozloha vinic se s jejich necelými 15 tisíci hektarů od našich zásadně neliší, ačkoliv je Švýcarsko prakticky poloviční velikosti. Ráz krajiny je však velmi rozdílný, navíc nejvyšší vinice leží ve výšce 1 150 m nad mořem, a patří tak k nejvýše položeným v Evropě. A získat hrozny z některých míst se velmi prodraží, na lahev někdy i o částku, kterou je spousta z Čechů ochotná za víno dát.
Ochutnat švýcarské víno, aniž byste museli do této země, kterou si většina z nás asi spojí spíše s čokoládou nebo hodinkami, odcestovat, je tak velká událost. A tou byla také degustace vedená Martinem Vošmerou v baru Petit Cru, na které nám představil celkem šest vín: dvě červená a čtyři bílá (ve švýcarské produkci naopak modré odrůdy lehce převažují) jak z frankofonní, tak německé části. Vybrané vzorky až na jednu výjimku představovaly bioprodukci místních odrůd (tedy žádné Chardonnay nebo Sauvignon), hrozny pro jejich výrobu sbírali místní ručně.
Za prvním vzorkem je příběh již šesté generace rodiny Landoltů, která v okolí Curyšského jezera hospodaří na svých vinicích již více než 180 let. Mladé víno z ročníku 2015 mělo jako jediné z degustovaných šroubový uzávěr: odrůda Räuschling, která je v našem prostředí praktický neznámá, se totiž hodí na výrobu spíše lehčích, mladých, letních vín.
Druhá představená odrůda již pro mě nebyla novou: jednu lahev Fendantu si totiž stále syslím doma. Že vám její název nic neříká? A co Chasselas Blanc, jak zní její mezinárodní označení? Nebo po česku Chrupka bílá? ☺ Pokud se stále nechytáte, věřte, že tato odrůda rozhodně není neznámá Švýcarům: již léta svádí boj o první místo v produkci s Pinot Noir. Vinařství Cave du Rhodan, jehož Fendant jsme ochutnávali, patří údajně mezi až 22 tisíc vinařů jen v kantonu Valais. Jedná se převážně o malovinaře, mající svoji stabilní klientelu. Od každé odrůdy vyrobí třeba jen 100 lahví, prodat někomu „cizímu“ i jen několik z nich je tak pro ně nemyslitelné (a to samozřejmě nezmiňuji ty, kteří si hrozny zpracovávají jen sami pro sebe).
Cave du Rhodan mezi ně naštěstí nepatří, naopak se jedná o společnost, která se svými víny slaví velké úspěchy, a jejich Pinot Noir údajně patří mezi ty nejlepší (dle medailí je dokonce nejlepším) z celého Švýcarska. A tak jsme kromě zmíněného Fendantu mohli zkusit také Petite Arvine (škoda, že se k němu neservírovalo doporučované tradiční švýcarské sýrové fondue) – obě vína z ročníku 2014 – a třináctkový Diolinoir, který vznikl křížením odrůd Pinot Noir a Rouge de Diolly, jejichž jména se promítla i do názvu této odrůdy. V porovnání s předchozím Cornalinem bylo víno pocitově těžší, ač mělo stejný obsah alkoholu, tedy 13,5 procenta. Cornalin z vinařství Rouvinez, ze kterého jsme měli možnost ochutnat také čtrnáctkový Johannisberg (a tady jsme u té výjimky: fakticky se jedná o nám známé Sylvánské zelené) z proslulé apelace Ravanay, byl spíše ovocitý, třešňový a už na první napití lehčí. Tato starobylá odrůda (poprvé se objevila již na začátku 14. století) zažívá v posledních 40 letech svoje znovuobjevení, přesto podle dostupných údajů není pěstována ani na jednom procentu celkové rozlohy švýcarských vinic.
To, že jsou zde švýcarská vína (a zejména jejich specifické odrůdy) spíše raritou, se odráží také na jejich ceně: degustované lahve je možné koupit v rozmezí od 1 050 do 1 660 korun. Takovou hodnotu pro mě osobně asi zcela neměly, ale i tak to pro mě byl podobný zážitek, jako když jsem před 13 lety poprvé ochutnala tamní víno přímo ve Švýcarsku, a rovnou poměrně raritní bílý Merlot, který se pěstuje v jihošvýcarském Ticinu.
Foto: Eva Kneblová
