Mallorca je jedno z nejúžasnějších míst, které jsem kdy ve svém životě navštívila. Jasně, nadšená jsem z každého místa, kam se jedeme podívat, to už mám tak nějak v povaze, ale Mallorca ve mně zanechala něco víc. Jestli je to divokými horami nebo neskutečně modrým mořem to opravdu netuším.
Nejsme typičtí plážoví povaleči, kteří se rožní na lehátku u moře a každou půl hodinu se otočí, aby byli rovnoměrně opálení. Na pláži vydržíme asi tak hodinu. I s cestou… Naopak jsme vyrazili do hor, i když nějakou tu pláž a město jsme taky nemohli minout.
Zásadním poznatkem je, že na Mallorce si občas připadáte jako v Německu nebo Británii. Čechy jsme potkali, kromě letiště, asi jenom jednou a to v hlavním městě Palma de Mallorca. Němci a Britové prý vlastní až 10 % nemovitostí a pozemků.
Doma jsem si po pečlivých přípravách udělala seznam všeho, co musíme ochutnat:
- ryba
- sangria
- sobrasada
- pa amb oli
- paella
Všechno, kromě paelly, si můžeme odškrtnout.
Na Mallorce to na první pohled vypadá, že nemá žádnou vlastní kuchyni. Nabídka restaurací se přizpůsobila Němcům a Britům, takže sestává hlavně z hamburgerů, těstovin, pizzy a salátů. Nedejte se nachytat a hledejte.
Naše první zkušenost s restaurací byla v Deia, kde jsme si zašli na večeři. Ano, skončili jsme v jedné z těch hamburger–pasta–pizza–salad restauracích, ale dá se říct, že nám nic jiného nezbývalo, protože všude jinde bylo beznadějně obsazeno. Nutno ale říct, že lasagne i aglio olio e peperoncino byly fakt dobré. A aby to nebylo až tak moc nemallorské, dali jsme si mallorskou citrónovou limonádu vyráběnou v Palmě.
Měla jsem v plánu stavit se i do restaurace kousek od Deia, kde prý dělají nejlepší paellu na světě s výhledem na moře. Tam jsme se nakonec nedostali, protože jsme přehodnotili plán naší cesty. A stejně měli ve čtvrtek zavřeno, což byl jediný den, kdy bychom se tam dostali.
V přístavním městečku Port de Sollér jsem chtěla navštívit jednu konkrétní restauraci, o které se psalo v průvodci. Údajně tam mají vařit typickou mallorskou kuchyni se šmrncem evropských šéfkuchařů. Procházeli jsme promenádou i zkoumali boční uličky a ne a ne ji najít. Nakonec jsme zakotvili v jedné rybárně s výhledem na přístav.
Jako předkrm jsme si dali rybí vývar s mušlemi a kousky ryb a něco, o čem jsme vůbec nevěděli, co to bude. Nakonec se z toho vyklubala orestovaná směs brambor nakrájených na kostičky, květáku, papriky, jater a pravděpodobně chobotnice, i když tou si nejsem tak úplně jistá. Nebylo to špatné, ale ta polévka byla prostě lepší. Podvědomě jsem se rybím polévkám odjakživa vyhýbala. Tahle vypadala lákavě už na pohled a chutnala ještě líp.
U druhého chodu jsem váhala mezi jehněčím a králíkem. Nakonec vyhrál králík, protože byl s krevetami a já jsem se rozhodla rozbít další tabu, které jsem ohledně jídla měla. Krevety nakonec pokořily mě. Myslela jsem, že budou nakrájené na kousky v králičím ragú, ale ony byly pěkně vcelku položené nahoře. Když jsem se je pokusila vyloupat, zatřepaly se jim nožičky a to byl konec.
Muž si vybral rybu John Dory, česky pilobřicha ostnitého nebo také rybu sv. Petra, s omáčkou Mallorquina. Vaří se z mandlí, jablek, majonézy a anýzového likéru a překvapivě šla tahle kombinace k rybě naprosto skvěle.
Všimli jsme si, že v Port de Sollér byly v hodně restauracích na stolech položené citróny nebo pomeranče. Stejně tomu bylo i v naší rybárně. Když jsme se potom ze zvědavosti ptali servírky, řekla nám, že Sollér je oblast známá pěstováním citrónů a pomerančů. Dva jsme dokonce dostali jako dárek s tím, že nejsou sice na pohled moc pěkné, ale jsou příjemně sladké. A musíme uznat, že lepší pomeranč jsme snad nikdy nejedli.
Největší gastrodobrodružství jsme si logicky odnesli z Palmy. První večer jsme objevili Es Rebost. Jde o takový mallorský fast slow food. Já vím, protiřečí si to, koncepčně je to bistro, které nabízí tradiční mallorská jídla ve fast foodové úpravě, ale udělaná poctivě a z místních surovin – tedy jako slow food.
Dali jsme si pilotes – sandwich s masovými kuličkami, rukolou, majonézou a rajčaty – a sandwich se šunkou a sýrem mahonés. Tenhle koncept mě hodně nadchl a třeba takový club sandvitch Mallorquí vypadal taky moc dobře, ale protože se snažíme na dovolené ochutnat pokaždé něco jiného někde jinde, už jsme se sem nevrátili.
Velkým zážitkem pro nás byl nákup v Mercat del Olivar. Velká krytá tržnice se spoustou stánků přetékajících pod nabídkou zboží. A vy si musíte neustále utírat sliny, které vám kapou od pusy.
Na Mercat del Olivar seženete všechno – od sýrů, pečiva, obrovského výběru sušených šunek, přes ovoce, zeleninu, čerstvé ryby až po na místě vyráběné těstoviny a obalené řízky, které stačí hodit na rozpálenou pánev. Takováhle tržnice nám doma hrozně chybí. Je to místo, kde koupíte úplně všechno, místní, v nejlepší kvalitě a pod jednou střechou.
Byli jsme si tam koupit snídani a odnesli si obrovskou porci bramborové tortilly a k ní smažené lilky a cukety. Má smysl vůbec říkat, že to bylo božské?
Poslední den jsme ochutnali hned tři věci ze seznamu. Na romantickém dvorku jedné zapadlé restaurace jsme si dali sklenici vychlazené sangrie a k ní pa amb oli se sobrasadou. Pa amb oli je typická mallorská topinka. Dělá se z tenkého plátku chleba a můžete si ji dát, s čím budete mít chuť. Sobrasada je zase tradiční mallorská klobáska. Uvnitř je měkká, takže si ji můžete rozetřít na chleba jako paštiku. Na doporučení číšníka jsme si pa amb oli pokapali medem a to vám byla taková dobrota! Kombinace slané sobrasady a sladkého medu pro mě byla největší chuťovým zážitkem na Mallorce a ještě teď, když píšu tenhle článek, si vybavuju její chuť na jazyku.
Pokud máte chuť na něco malého, zajděte si do jednoho ze všude přítomných tapas barů. Do jednoho jsme zašli i my. Dali jsme se zlákat věčně plnou zahrádkou, no, nebyla to nakonec nejšťastnější volba, ale už jsme na Mallorce udělali i horší. Dostali jsme jednoduché tapas se sýrem manchego, jamón serrano, olivy, rybičky naložené v octu, humusem a nakládanými papričkami s vločkovou solí. Bylo to jednoduché a většina věcí byla z konzervy, ale na druhou stranu, co byste chtěli od tapas za 10 euro?
Mnohem horším rozhodnutím byl výběr restaurace v neděli večer. V neděli je totiž drtivá většina podniků v Palmě zavřená. Otevřeno měly akorát restaurace v ulici, kde to žilo nočním životem. A samozřejmě byly téměř beznadějně obsazené. Opět jsme naráželi na problém hamburger–pasta–pizza–salad restaurací. Když už jsme hlady téměř šilhali a žádná lepší varianta nebyla na obzoru, rozhodli jsme se pro jednu z nich. Byla to osudová chyba. Naprosto průměrný hamburger s kupovanou houskou a salát, na který kuchař akorát nakrájel zeleninu a naházel ji na talíř. Naše zklamání bylo veliké, nicméně přežili jsme.
Na Mallorce je velký rozdíl mezi cenou surovin a hotovým jídlem v restauraci. Za něj, prostředí a obsluhu si pořádně připlatíte. Podniky znají svoji cenu, a když vejdete do té správné, kde je jídlo zážitkem, není vám vůbec líto ji zaplatit.
Mallorca pro mě byla obrovským zážitkem – nejen chuťovým, ale cestovatelským. Ode mě ji uslyšíte opěvovat jenom těmi nejúžasnějšími superlativy a figuruje na mém seznamu „Sem se musím jednou vrátit“ hodně vysoko.
Foto: Lenka Kenjová
