Horské stravování má svoje specifika: žádné Tripadvisory, Zomata… Na kopci jdete na oběd do té jediné horské chaty, kolem které cestou procházíte, a večer – ač to byste si už relativně vybírat mohli – tam, kam vám zbytky sil dovolí.
Ano, vyrazila jsem v létě do hor. Do těch, kde opravdu jeden den potkáte lišku (která z jiných návštěvníků vyloudila svačinu, takže do gastronomického článku stoprocentně patří) a druhý kamzíky (ti už byli jen zoologickým zážitkem). Ještě, že nedošlo aspoň na ty medvědy, kteří se zde jednou za čas zjeví, protože to bych tento krátký příspěvek na téma stravování ve Vysokých Tatrách, potažmo přímo v Tatranské Lomnici, kde jsme se s kamarádkou ubytovaly a odkud podnikly tři (na běžného turistu) relativně náročné výšlapy, pravděpodobně nikdy nesepsala.
Jak už jsem naznačila v úvodu, co se týče stravování během dne, člověk si nemohl moc vymýšlet. Pokud se nevybavil dostatečnou svačinou, byl závislý na tom, co mu nabídla jedna, maximálně dvě chaty, které míjel na celodenní túře. I přesto jsem se tentokrát nesetkala s takovou hrůzou, jakou nám před lety naservírovali v (české) Labské boudě. Ač si provozovatelé musí být svého dominantního postavení vědomi, nabízejí obdobný set relativně poctivě připravených jídel: základem byly vždy minimálně dvě husté polévky: lepší zelňačku, tedy po slovensky kapustnicu, jsem u nás asi nejedla. Hutná, plná zeleniny, která jí dala jméno, brambor a masa i klobásek, případně doplněná o kysanou smetanu. A samozřejmě chléb. Kromě ní „frčela“ hodně ještě fazolová. Z hlavních jídel pak převážně guláš a případně pařené kynuté knedle, které nazývají buchtami. Trochu mě mrzelo, že se v nich neukrývaly všudypřítomné borůvky, ale čokoláda. A nesměly chybět ani palačinky.
Nezbytné halušky, případně pirohy už byly znamením toho, že daná horská chata je zásobovaná i jinak než jen horskými nosiči (když vidíte, v jakém terénu denně nosí sudy piva i více než stokilové zásoby nealko nápojů a surovin k přípravě jídel, rozmyslíte si, jestli nesníte byť půlkrajíček chleba, který pro vás někdo na vrchol tak pracně vynesl). Pro mě právě zmíněné pirohy představovaly lepší variantu k mnou nepříliš oblíbeným haluškám: surovinový základ je sice prakticky stejný, jídlo alespoň trochu odlehčuje přidaná zakysaná smetana.
Ve „městě“ kromě uvedeného menu dostanete již prakticky vše. Jako u nás, tak ani na Slovensku nesmí chybět vyprážaný syr, kromě něj by Pohlreicha trefilo i z všudypřítomných fotonabídek jídla a skutečnosti, že například v tradiční kolibě Stará mama, kam jsme byly z penzionu poslány na první popříjezdovou večeři, nabízeli také desítky druhů pizz. A podle toho také slušně nestíhali. Přesto nám jídlo relativně chutnalo, stejně jako další den v Grill Pubu (na přípravu steaků i vidíte). Zpětně mě trochu mrzí nenavštívení restaurace Slnečný Dom, která byla fakticky jedinou z těch na Tripadvisoru, které jsou skutečně přímo v Tatranské Lomnici, ne v dojezdové vzdálenosti.
A co si můžete dát k pití? Vedle slovenského Šariše na mnoha místech čepují také českou pivovarskou produkci. Výrobci slavného Tatranského čaje vycítili silný marketingový potenciál a kromě klasiky nabízí čaj v různé síle (od 17 % po 72 % alkoholu) a příchutích. Včetně například 22procentního Coconut Tea Liquer (rozhodně není tak sladký jako likéry typu Malibu, ale znovu bych si jej už nedala: objednala jsem si ho vlastně spíš omylem). Naopak výběru slovenských vín jsem se nikde nedočkala (jedno bílé a jedno červené bylo maximem). Vzhledem k tomu, že při sportu (i po něm) stejně alkohol požívám omezeně, mi to ale zase tak nevadilo: hlavní byl neustálý přísun pitné vody, protože člověk se občas opravdu zapotil.
Alespoň na kávu si zajděte do Skalnaté chaty. Nejde vůbec o to, že by vám jinde to espresso nepřipravili lepší, ale právě prostředí osvěžovny provozované legendárním tatranským nosičem Lacem Kulangou jeho pití dodá zcela jiný rozměr. Zvlášť, když budete mít – jako jsme měly my – to štěstí a dnes již penzionovaného rekordmana tam potkáte. V době našeho příchodu zrovna u televize fandil domácím na olympiádě.
V kavárně Zlatá brána ve Starém Smokovci jsme pak musely zkusit zelenou kávu Puro a poprvé jsem se seznámila s údajně typickým československým zákuskem lohengrinem. Prý ho totiž kdysi mívali všude, ale protože už přece jen něco pamatuji, i doby, kdy jsme se Slováky tvořili jeden stát, nevím, zda naši bratia neměli lohengrin a my větrník (ty nabízeli mimochodem i zde); chuťově mi totiž právě tento zákusek připomínal nejvíce. Základ byl sice jiný: těsto piškotové, ale zbytek obdobný: krém i karamelová poleva. Jen tu máslovou náplň ještě ozvláštnily kandované třešně.
Těm více mobilním, tedy převážně těm, kdo přijeli autem (i když vlakové spojení mezi jednotlivými vesničkami je dostačující), a také těm, kterým se chce do hor tahat i jiné oblečení a obutí než trekové kalhoty, termo trika a pohorky, však okolí nabízí i vyšší gastronomii: například v Grand Hotelu Starý Smokovec, kam lákají na speciality rakousko-uherské kuchyně. Ale abych byla upřímná, na outdoorové dovolené, jako byla tato, bych asi číšníky servírující v rukavičkách neocenila. Co mě již trochu mrzí, je, že jsem se až na místě od dvou hostů dozvěděla o pořádání akce s názvem Večera pod hviezdami , která se v místě koná jen třikrát za sezonu a ani potvrzení účastníci neznají menu dopředu. U Skalnatého plesa s výhledem na horské vesnice by mi ale chutnala snad i ta tlačenka s octem, jejíž silný odér nás přivítal při přestupu do vlaku směřujícího vstříc tomuto dobrodružství. Doufám, že tak alespoň někomu z čtenářů přináším vhodný tip pro případný výlet v příští sezoně. A přeji, ať to šéfkuchařovo menu je přece jen o něco invenčnější.
