Švýcarská vína: v České republice raritou, doma samozřejmostí
Francie, Španělsko, Německo nebo třeba Itálie. S vinařskou produkcí těchto evropských zemí se mohl setkat pravděpodobně každý z nás. Ale co takové švýcarské víno? Švýcaři přitom patří mezi největší evropské konzumenty tohoto nápoje. A tady se dostáváme k podstatě věci: konzumenty, nikoliv vývozci. Obyvatelé země helvétského kříže si prostě svoje vína nechávají pro sebe, na export jdou podle nejrůznějších údajů jen přibližně 2 procenta jejich produkce, a to spíše do okolních zemí, nejčastěji Německa. Důvodem jsou samozřejmě (kromě nezpochybnitelného patriotismu, který nám potvrdila i na ochutnávce přítomná Češka, pracující ve švýcarské restauraci) také podmínky pro pěstování vína: celková rozloha vinic se s jejich necelými 15 tisíci hektarů od našich zásadně neliší, ačkoliv je Švýcarsko prakticky poloviční velikosti. Ráz krajiny je však velmi rozdílný, navíc nejvyšší vinice leží ve výšce 1 150 m nad mořem, a patří tak k nejvýše položeným v Evropě. A získat hrozny z některých míst se velmi prodraží, na lahev někdy i o částku, kterou je spousta z Čechů ochotná za víno dát. Ochutnat švýcarské víno, aniž byste museli do této země, kterou si většina z nás asi spojí spíše s čokoládou nebo hodinkami, odcestovat, je tak velká událost. A tou byla také degustace vedená Martinem Vošmerou v baru Petit Cru, na které nám představil celkem šest vín: dvě červená a čtyři bílá (ve švýcarské produkci naopak modré odrůdy lehce převažují) jak z frankofonní, tak německé části. Vybrané vzorky až na jednu výjimku představovaly bioprodukci místních odrůd (tedy žádné Chardonnay nebo Sauvignon), hrozny pro jejich výrobu sbírali místní ručně. Za prvním vzorkem je příběh již šesté generace rodiny Landoltů, která v okolí Curyšského jezera hospodaří na svých vinicích již více než 180 let. Mladé víno z ročníku 2015 mělo jako jediné z degustovaných šroubový uzávěr: odrůda Räuschling, která je v našem prostředí praktický neznámá, se totiž hodí na výrobu spíše lehčích, mladých, letních vín. Druhá představená odrůda již pro mě nebyla novou: jednu lahev Fendantu si totiž stále syslím doma. Že vám její název nic neříká? A co Chasselas Blanc, jak zní její mezinárodní označení? Nebo po česku Chrupka bílá? ☺ Pokud se stále nechytáte, věřte, že tato odrůda rozhodně není neznámá Švýcarům: již léta svádí boj o první místo v produkci s Pinot Noir. Vinařství Cave du Rhodan, jehož Fendant jsme ochutnávali, patří údajně mezi až 22 tisíc vinařů jen v kantonu Valais. Jedná se převážně o malovinaře, mající svoji stabilní klientelu. Od každé odrůdy vyrobí třeba jen 100 lahví, prodat někomu „cizímu“ i jen několik z nich je tak pro ně nemyslitelné (a to samozřejmě nezmiňuji ty, kteří si hrozny zpracovávají jen sami pro sebe). Cave du Rhodan mezi ně naštěstí nepatří, naopak se jedná o společnost, která se svými víny slaví velké úspěchy, a jejich Pinot Noir údajně patří mezi ty nejlepší (dle...
Snoubení u Kořínků: K pečenému vepřovému se hodí roháč obecný
První jarní den připadl letos na neděli. Navnadění na příštích několik měsíců, které (snad) budeme moci trávit opět v parcích, na grilovačkách a vůbec více mimo naše příbytky, však začalo v Brně už o dva dny dříve představením nové kolekce Vinařství Kořínek ve vinném baru Degu. „Pozdravy z národního parku“, které tvoří v aktuálním ročníku šest vín, jsou totiž přesně takto zamýšleny: na rozdíl od vyšších řad, které hnanické vinařství produkuje, mají vína nižší obsah alkoholu, pohybujícího se od 10 po 12 procent, jsou světlejší barvy, cukry pak vyrovnává relativně vyšší poměr kyselin. Lahev, kterou si vezmete do parku, víno, které vám zpříjemní odpoledne, aniž by vás položilo, a edukativní rozměr k tomu: místo korkového uzávěru šroub a opravdu vyladěný design etikety linorytem ztvárňujícím ledňáčka říčního nebo šidélko modré, tedy zástupce živočišné říše, které pozorný návštěvník Podyjí může potkat. A vína sice odkazující na svůj regionální původ, který respektují výběrem odrůd a jejich pro danou oblast typickou chutí, přesto s potenciálem být světová. Vinařství se totiž stalo prvním z České republiky, které v roce 2015 za etikety dostalo prestižní Red Dot Award nebo stříbrnou medaili v „obalovém“ ocenění Pentawards. Každý „patron“ z živočišné říše má kromě odkazu na místní národní park ještě jednu roli: hosté vinařství si podle něj, jak zmínil zástupce vinařství Jiří Kuchař, který nám vína představoval, víno, které pili, pamatují a po degustaci chtějí například „to víno s broučkem“. A jaké vzorky jsme tedy na degustaci ochutnali? Začali jsme u nejsuššího a zároveň jediného představitele ročníku 2014: Veltlínského zeleného. Vína s analytikou pouhého 1,6 g zbytkového cukru a čtyřnásobného množství kyselin. Příjemný „startovací“ vzorek, který mě však nenadchl natolik, abych si k němu psala více informací. To druhý v pořadí – vlašák – už si kromě strohých čísel zasloužil poznámku „krásná vůně“. Že mě zaujme ryzlink, ať už vlašský nebo rýnský, však není tak netypické: mnohem raději se tak nechám nadchnout odrůdou, kterou si domů příliš často neodnáším nebo neobjednávám. To se klidně „šidélkovému“ muškátu může stát. Na první vjem sladší víno, které však vyrovnává svěží kyselina a u něhož jsem více než primárně zmiňovanou broskev cítila mandarinkovou dochuť. Extrémně cukernatě přitom nepůsobil ani polosladký Tramín červený. Nejvíce alkoholový ze všech vzorků doporučují z vinařství pít (kromě dezertů) k výraznějším kořenitým jídlům. Zbývající dva kousky představovala růžová vína: a opět se nabízel výběr mezi suchým kabinetním Zweigeltrebe a polosuchou, rovněž v kabinetu vyrobenou Frankovkou. Nebo také jinak: příjemný doplněk k lososovému tataráku vs. grilovanému masu. Na doporučování vhodného pokrmu, nebo spíše naopak: na návrhy, k jakému jídlu si máte konkrétní lahve otevřít, se totiž u Kořínků specializují. A není divu: Petr Kořínek, sklepmistr a jeden ze spolumajitelů vinařství, sám působil řadu let jako kuchař v rakouských restauracích. A svůj um předvádí také návštěvníkům sklípku....