Zápisky z cest: Vysoké Tatry nabízí slovenskou klasiku i degustační zážitky
Horské stravování má svoje specifika: žádné Tripadvisory, Zomata… Na kopci jdete na oběd do té jediné horské chaty, kolem které cestou procházíte, a večer – ač to byste si už relativně vybírat mohli – tam, kam vám zbytky sil dovolí. Ano, vyrazila jsem v létě do hor. Do těch, kde opravdu jeden den potkáte lišku (která z jiných návštěvníků vyloudila svačinu, takže do gastronomického článku stoprocentně patří) a druhý kamzíky (ti už byli jen zoologickým zážitkem). Ještě, že nedošlo aspoň na ty medvědy, kteří se zde jednou za čas zjeví, protože to bych tento krátký příspěvek na téma stravování ve Vysokých Tatrách, potažmo přímo v Tatranské Lomnici, kde jsme se s kamarádkou ubytovaly a odkud podnikly tři (na běžného turistu) relativně náročné výšlapy, pravděpodobně nikdy nesepsala. Jak už jsem naznačila v úvodu, co se týče stravování během dne, člověk si nemohl moc vymýšlet. Pokud se nevybavil dostatečnou svačinou, byl závislý na tom, co mu nabídla jedna, maximálně dvě chaty, které míjel na celodenní túře. I přesto jsem se tentokrát nesetkala s takovou hrůzou, jakou nám před lety naservírovali v (české) Labské boudě. Ač si provozovatelé musí být svého dominantního postavení vědomi, nabízejí obdobný set relativně poctivě připravených jídel: základem byly vždy minimálně dvě husté polévky: lepší zelňačku, tedy po slovensky kapustnicu, jsem u nás asi nejedla. Hutná, plná zeleniny, která jí dala jméno, brambor a masa i klobásek, případně doplněná o kysanou smetanu. A samozřejmě chléb. Kromě ní „frčela“ hodně ještě fazolová. Z hlavních jídel pak převážně guláš a případně pařené kynuté knedle, které nazývají buchtami. Trochu mě mrzelo, že se v nich neukrývaly všudypřítomné borůvky, ale čokoláda. A nesměly chybět ani palačinky. Nezbytné halušky, případně pirohy už byly znamením toho, že daná horská chata je zásobovaná i jinak než jen horskými nosiči (když vidíte, v jakém terénu denně nosí sudy piva i více než stokilové zásoby nealko nápojů a surovin k přípravě jídel, rozmyslíte si, jestli nesníte byť půlkrajíček chleba, který pro vás někdo na vrchol tak pracně vynesl). Pro mě právě zmíněné pirohy představovaly lepší variantu k mnou nepříliš oblíbeným haluškám: surovinový základ je sice prakticky stejný, jídlo alespoň trochu odlehčuje přidaná zakysaná smetana. Ve „městě“ kromě uvedeného menu dostanete již prakticky vše. Jako u nás, tak ani na Slovensku nesmí chybět vyprážaný syr, kromě něj by Pohlreicha trefilo i z všudypřítomných fotonabídek jídla a skutečnosti, že například v tradiční kolibě Stará mama, kam jsme byly z penzionu poslány na první popříjezdovou večeři, nabízeli také desítky druhů pizz. A podle toho také slušně nestíhali. Přesto nám jídlo relativně chutnalo, stejně jako další den v Grill Pubu (na přípravu steaků i vidíte). Zpětně mě trochu mrzí nenavštívení restaurace Slnečný Dom, která byla fakticky jedinou z těch na Tripadvisoru, které jsou skutečně přímo...
Otevřená zahrada žije: tentokrát ji zaplnili milovníci slováckých vín
Jen si to představte: je čtvrtek odpoledne, rozloučíte se s kolegy v práci a už za pár minut stojíte se skleničkou dobrého moravského vína uprostřed zahrady ohraničené lesem, procházíte se kolem jezírka a pozorujete nově natřené včelíny. Ne, nepotřebujete k tomu teleport. Tohle vše můžete zažít přímo v centru Brna, v Otevřené zahradě, kde tým nadšenců z Nadace partnerství připravuje tento skvělý letní festival již čtvrtým rokem. A protože už své vstupenky na další letošní místní ochutnávky mám doma, mohu se pokusit nalákat i ty, kteří buď o akci dosud nevěděli, nebo se na ni jen ještě nevypravili. Nebylo by to totiž poprvé, kdy pořadatelé několik dní před degustací hlásí: Máme vyprodáno. A vězte, že minimálně o ty dvě další bych nerada přišla. Víno z blízka totiž není žádnou jednorázovou akcí, ale celým seriálem ochutnávek, pro které si milovníci vína uvolňují čtvrteční podvečery. Co dva týdny zde můžete potkat vinaře reprezentující jednotlivé vinařské vesnice nebo (mikro)regiony. Jako třeba Strážnicka, odkud šestice vinařů přivezla do Brna svoje vína 28. července. Pro některé z nás přitom nebyli zcela neznámými: přípravný tým si je totiž vybral na další z akcí, kterou tato neziskovka připravuje, a to již od roku 2009: Festivalu otevřených sklepů, na kterém letos návštěvníci zavítali právě do Petrova nebo Kozojídek. Já si třeba výrazněji zapamatovala Vinařství Dobčákovi. Možná i díky svéráznému (vlastně jak jinak také u Moraváka ☺ )majiteli vinařství: Josefu Dobčákovi. Při pohledu na jeho vignetty se možná nejeden člověk zaraduje, že nákupem vína získá originální adresný dárek. To samozřejmě není vyloučeno, ale obdarovávaní se musí jmenovat Ondřej nebo Jakub. Jiné syny (ani dcery) totiž vinař Dobčák nemá. Po starším Jakubovi, který se degustace také zúčastnil, jsou pojmenována vína z vyzrálejších hroznů, mladší Ondřej dal jméno řadě lehčích, mladších vín. Vzorků od Dobčáků jsem tentokrát ochutnala většinu, přišly totiž na řadu mnohem dříve než v dubnu ve Strážnici. Protože jsem však nyní začala bílými víny, nedošlo na jejich exkluzivní řadu Vín strážnických pánů, kupáže, jejichž základem je vždy Svatovavřinecké. V čase jsem však přeskočila návštěvu u stánku paní Brázdové ze Sudoměřic. Ta měla snad více práce s objasňováním toho, co za odrůdu je to ten Johanniter, než s naléváním degustačních vzorků. Nebudu vás nudit teorií, kdo chce, podrobnosti si najde (jen bych nehledala ve Státní odrůdové knize, tam totiž zapsaná není). Mě u tohoto vzorku zaujalo zejména to, že působil výrazně sladším dojmem než předchozí degustované Chardonnay (rovněž z patnáctkového ročníku), ačkoliv poměr cukrů a kyselin byl u obou vín velmi obdobný. V tom jsem se shodla i s kamarádkou, stejně tak jako na tom, že u Sauvignonu bychom si, že máme ve skleničce právě tuto odrůdu, asi netiply. I přes nesporně odlišný charakter slováckých Sauvignonů v porovnání s například (mými oblíbenými) znojemskými bych...
Když se snoubení vyvede na jedničku: mini pokrmům od Pilátů to s víny Neustifter slušelo
Přiznám se bez mučení: když jsem si lístek na degustaci vín rakouského vinařství Neustifter v Café Pilát kupovala, hnal mě především zájem o poznání tohoto rodinného vinařství, s jehož produkcí jsem se během let různě setkávala, ale snad nikdy neměla možnost zkusit více než jeden, dva vzorky za večer. Zájem byl zesílený tím, že vinařská vesnička Poysdorf mě několikrát svou malebností zaujala i při jejím pouhém průjezdu na trase Brno – Vídeň. Ale že za vstupné 380 Kč dostanu kromě super výkladu od Moniky Neustifter (dcery majitelů) nejen pět poctivých vzorků, ale také jejich snoubení s malými jídly a chuťovkami, mě překvapilo až asi den před degustací, když jsem se pořádně podívala, na co že to vlastně jdu. A to snoubení opravdu povedené, přitom nikterak komplikované, určitě může být inspirací, když se budete chtít vytáhnout před návštěvou. Ochutnávku jsme začali možná trochu netradičně růžovým vínem, logika byla ale jasná: jednalo se o nejsušší vzorek, základní víno z řady KLASSIK. Růžovky ve vinařství Neustifter vyrábějí zásadně jen z odrůdy Cabernet Sauvignon. Konkrétně u tohoto vzorku z roku 2015 ležel rmut na slupkách pouze šest hodin, což však díky malým bobulím stačilo k tomu, aby měl slušně růžový (nikoliv jen narůžovělý) odstín. K vínu se podávaly malé profiterolky plněné ricottou a přelité ovocnou polevou, které s vínem krásně korespondovaly. Z řady EXKLUSIV, ve které nabízí vinařství podle svých slov již vína výraznější, vícevrstevnatá, byl pak druhý vzorek: Sauvignon 2015. Hrozny nechali Neustifterovi ve vinici záměrně méně nazrát, aby výsledné víno působilo svěže. Působilo. Ale úplně jiným dojmem, než třeba novozélandský Sauvignon, který popíjím při psaní tohoto textu. V tomto vzorku bylo cítit spíše zelené ovoce. Většina by asi řekla angrešt, ale já osobně jsem si napsala jablko, za což by se na mě možná spousta someliérů škaredě podívala. Víno doplnily tyčinky z listového těsta plněné ančovičkami a opět: velmi příjemná kombinace. Tento vzorek pro mě byl asi nejlepším z večera, ale jakožto fanynka Sauvignonu možná nedokážu být objektivní. Vína mi totiž chutnala všechna a vlastně jsem si pak opomněla na závěr degustace poznačit, které nejvíce. To jsem u jídla ani nemusela. Suverénně u mě totiž vyhrál hlavní chod, podávaný kuchařkou přímo před námi. Tak skvěle do křupava vypečený vepřový pupek jsem snad ještě nejedla. Olivy v pečivu byly asi zbytečné (ač jako takový byl chleba rozhodně skvělý), ale spárování s Veltlínským zeleným (opět řada EXKLUSIV) bylo dokonalé. Šampion Valtických vinných trhů pocházel z hroznů vypěstovaných na nejstarší viniční trati v Poysdorfu (Rösselberg založili již ve 13. století). Druhý – tentokrát již polosladký – Veltlín z řady TERROIR se sice medailí ani takovýmto původem propagovat nemůže, nicméně v kombinaci s modrým sýrem doplněným o ořechy, fíky a datlový sirup byl opravdu zážitkem. Sýr totiž cukry pocitově utlumil a vznikla skvělá...
Gastropostřehy z výletu do Norska: Abstinentkou snadno a rychle
Měsíc v jihovýchodní Asii, dva týdny v jižní Evropě u moře… nebo tři dny v Norsku ☺. Tak nějak vypadá s ne až tak velkou nadsázkou cenová hladina při jídle „venku“, když se vypravíte na sever. Samozřejmě můžete zvolit i nízkonákladovou variantu, kupovat si základní potraviny a z nich si pokrmy případně připravovat sami, ale to by nebyla dovolená podle mého gusta: a ono i ten nákup v obchodě byste museli násobit trojkou. Ceny se totiž v Norsku (alespoň v Bergenu, kde jsem na ty necelé tři dny zakotvila já) pohybují podobně jako u nás: jen v místní měně. A není koruna jako koruna. Co jsem tak ušetřila za letenky, okamžitě jsem opět investovala do svého kulturního obohacování ☺. Samozřejmě po důkladné domácí rešerši. Když jsem proto při noční popříletové procházce zjistila, že jedno z doporučovaných míst je vzdálené asi 50 metrů od mého ubytování, hned se bylo na co těšit. Godt Brød, který má mimochodem v Bergenu (a nejen v něm) několik poboček, je něco mezi kavárnou a pekařstvím: neskutečně milá obsluha vám připraví sandwich z několika možných druhů pečiva na míru: Je libo máslo? Pomazánku? Naše pesto? A co na druhou půlku? Máte ráda sýr? Máme místní. A šunky: hovězí, krůtí a některé i pro milovníky BIO nálepek. K tomu nejrůznější klíčky i drcené olivy. Prostě správné místo pro posilnění se před delším výletem. Ačkoliv seznam, z jakého bylo možná vycházet při výběru snídaňových míst, byl na tak krátký výlet více než dostačující, nakonec to byla moje první a poslední standardní snídaně v Bergenu, pokud nepočítám vafli snězenou s výhledem do fjordu. V neděli bylo totiž před výletem všude zavřeno a odletové pondělí jsem si už jen užívala pohled na moře s banánovým smoothiem v ruce. Těch míst, která jsem gastronomicky plánovala, ale z nějakého důvodu nenavštívila, bylo bohužel více. Na norskou obdobu španělských tapas jsem totiž došla až po zavíračce. Ta mě mimochodem ve 22 hodin, vzhledem k tomu, že v Norsku bylo tuto dobu světlo až minimálně do půlnoci, celkem překvapila. Další neabsolvované místo (ice bar) již nebylo vinou mého svérázného životního stylu, ale protože ještě nebylo vůbec otevřené, ač již bylo uvedené v průvodci pro rok 2016. Představa pití drinku ze sklenice vyrobené z ledu, kterou budu držet v rukavicích, lákala i poměrně zarputilého odpůrce typických turistických atrakcí. Nezvládla jsem také tradiční hot dog, jehož prodejců je v Bergenu snad více, než nyní v Brně těch kebabu. A pokud si pro něj nepůjdete do jakési maloobchodní – kioskové – sítě, většinou budete mít na výběr z několika druhů uzeniny. Mimochodem v těchto prodejnách dostanete také jakousi obdobu naší točené zmrzliny, jen z té naší (alespoň opočenské, která se teď rozšířila snad po celé republice) necítíte tak výrazně rostlinné tuky (vyzkoušeno). Pokud to naopak vezmu z druhého pohledu: ochutnala jsem prakticky vše, co jsem chtěla: místní...
Zelňák podruhé ožil: tentokrát díky chřestu
Tenhle příspěvek budiž především varováním: nenechávejte svou návštěvu na poslední chvíli. Teprve druhá událost z nového festivalu Vivat Zelňák, a po 13. hodině v druhý den jejího konání nebylo téměř co skousnout. Na první akci (na téma medvědí česnek) jsem přitom byla ve stejném čase, dokonce počasí prodejcům více přálo. Tentokrát však kvůli jeho rozmarům museli pořadatelé dokonce zrušit plánovanou páteční kuchařskou show, část návštěvníků tak nejspíš vyčkala na slibované sobotní vyjasnění. Vyprodáno však některé restaurace hlásily už v páteční podvečer, a to přesto, že s food parky a gastronomickými akcemi obecně se v Brně poslední dobou roztrhl pytel (však o nich také budeme podrobně informovat). V čem je tak Vivat Zelňák speciální? Kromě důrazu na některou plodinu, která má zrovna sezónu, také svou menší velikostí. Fakticky se totiž nejedná o další food park, ale spíše o restauracemi obohacenou variantu trhu, což přirozeně zapadá do dění na nedávno zrekonstruovaném rynku: cizinci, se kterými jsem se setkala u jednoho stolu, tak ani nevěděli, že se tam koná nějaká speciální akce. Restaurační sestava zůstala od minule nezměněna: představily se Kavárna Era, Šelepka, DeguŠtace a Jedna báseň. Na její „placku z trhaného vepřového masa s chřestem, podávanou s beluga čočkou a omáčkou z medu a chilli“, jak zněl celý název, jsem se těšila asi nejvíc. Jak to dopadlo, vidíte na fotce. Na slzy a lítost typu „kdybys šla o hodinu dříve“ nebyl prostor, i u stánku Šelepky poslední placičky z mletého masa rychle mizely z grilu do připravených housek, aby těsně před tím, než jsem přišla na řadu, zahlásili kuchaři: „Burgery došly“. K Eře, kde jsem minule zkusila pečenou bramboru s medvědím máslem, jsem tak šla rovnou s dotazem: Máte ještě něco? Měli. Chřestový quiche. Na navnadění pohárků dobré, ale stále jsem se nehodlala smířit s tím, že to bude jediné jídlo, které na této akci ochutnám. Záchrana přišla až na samém konci (směrem od Starobrněnské): nevýhodou ovšem bylo, že k DeguŠtaci se kromě mě vydali všichni ostatní, na které se jinde nedostalo (plus samozřejmě ti, kteří u ní naopak začínali). Čekací doba půl hodiny pro mě ale nebyla problémem: zvlášť, když klobásky tak pěkně voněly. Dostupný byl tedy ještě hovězí burger (podávaný s grilovaným chřestem), ale ten jsem si užila minule a navíc jsem jím zaháněla v tom samém týdnu hlad přímo v jejich řeznictví na Moravském náměstí. Chřest v mnou objednaném hot dogu nebyl příliš výrazný: maso pouze doplňoval v podobě míchaného salátu společně s balkánským sýrem a rajčaty, ale celkový výrobek byl jako vždy poctivý a moc dobrý. A čím jídlo zapít? Zatímco milovníky vína mohla uspokojit nabídka Vinařství Sýkora, pivaři se cítili ochuzeni, a dali tak podnět k „nápravě“ (oni si tedy stěžovali i někteří ti milovníci vína, ale to už je jiný příběh ☺ )....