Recept: šípkový sirup
Na zavařování mě neužije, marmelády mě taky neberou, ale vyrábět sirupy, to mě baví. Do našeho každoročního arzenálu patří bezinkový sirup, kterého jsem letos na jaře dělala dvě dávky, a už dojíždíme poslední láhev. Loni jsem poprvé zkoušela šípkový sirup. Šípky jsou plné vitamínu C, a pokud vám všechen při vaření a zavalený hromadou cukru někam neuteče, můžete si chrochtat, že děláte něco pro svoje zdraví. Rozhodně ale budete mít jistotu, že si dopřáváte něco lepšího, než co koupíte v obchodě. Na 2 až 2,5 litru sirupu budete potřebovat: 500 g šípků 1,5 litru vody 1-2 kg cukru 40 g kyseliny citrónové sterilizované láhve Šípky opláchněte, a pokud se vám chce, očistěte je od bubáků. Není to ale nezbytně nutné. Zalijte je 1 litrem vody. Na pomoc si vezměte tyčový mixér a šípky nahrubo rozmixujte. Tím vaše práce prozatím končí. Směs na sirup svěřte na 5 hodin lednici. Po 5 hodinách přiveďte louhující se šípky k varu a poté opět uložte do lednice. Tentokrát na ně můžete zapomenout na celých 12 hodin. Pokud však na další přípravu sirupu nebudete mít čas a necháte je louhovat déle, vůbec nic se nestane. Nachystejte si cedník s jemným plátnem a velký hrnec. Přeceďte šípky do hrnce. Šípky hodně vody nasákly, proto se za to nebojte vzít a vymačkejte jí z nich co nejvíc. Výslednou tekutinu zvažte a přidejte stejnou hmotnost cukru plus 1 kg navíc. Tekutinu doplňte do množství 1,5 litru, přidejte kyselinu citrónovou a přiveďte k varu. Cukr by se měl rozpustit ještě dříve, než začne sirup vřít. Sirup nevařte, stačí, aby ode dna začaly stoupat bublinky, a máte hotovo. Pěnu, která se vám bude při vaření na sirupu tvořit, postupně sbírejte, jinak vám vytvoří v lahvích nepěkný špunt. Láhve si připravíte jednoduchým trikem. Uvařte vodu ve varné konvici a naplňte s ní láhve i víčka až po okraj. Nechte 10 minut stát a poté vodu vylijte. Tadá! Sterilizované láhve máte připravené na naplnění sirupem. Naplněné láhve otočte dnem vzhůru a nechte sirup vychladnout. Foto: Lenka...
Zápisky z cest: jak chutná Mallorca
Mallorca je jedno z nejúžasnějších míst, které jsem kdy ve svém životě navštívila. Jasně, nadšená jsem z každého místa, kam se jedeme podívat, to už mám tak nějak v povaze, ale Mallorca ve mně zanechala něco víc. Jestli je to divokými horami nebo neskutečně modrým mořem to opravdu netuším. Nejsme typičtí plážoví povaleči, kteří se rožní na lehátku u moře a každou půl hodinu se otočí, aby byli rovnoměrně opálení. Na pláži vydržíme asi tak hodinu. I s cestou… Naopak jsme vyrazili do hor, i když nějakou tu pláž a město jsme taky nemohli minout. Zásadním poznatkem je, že na Mallorce si občas připadáte jako v Německu nebo Británii. Čechy jsme potkali, kromě letiště, asi jenom jednou a to v hlavním městě Palma de Mallorca. Němci a Britové prý vlastní až 10 % nemovitostí a pozemků. Doma jsem si po pečlivých přípravách udělala seznam všeho, co musíme ochutnat: ryba sangria sobrasada pa amb oli paella Všechno, kromě paelly, si můžeme odškrtnout. Na Mallorce to na první pohled vypadá, že nemá žádnou vlastní kuchyni. Nabídka restaurací se přizpůsobila Němcům a Britům, takže sestává hlavně z hamburgerů, těstovin, pizzy a salátů. Nedejte se nachytat a hledejte. Naše první zkušenost s restaurací byla v Deia, kde jsme si zašli na večeři. Ano, skončili jsme v jedné z těch hamburger–pasta–pizza–salad restauracích, ale dá se říct, že nám nic jiného nezbývalo, protože všude jinde bylo beznadějně obsazeno. Nutno ale říct, že lasagne i aglio olio e peperoncino byly fakt dobré. A aby to nebylo až tak moc nemallorské, dali jsme si mallorskou citrónovou limonádu vyráběnou v Palmě. Měla jsem v plánu stavit se i do restaurace kousek od Deia, kde prý dělají nejlepší paellu na světě s výhledem na moře. Tam jsme se nakonec nedostali, protože jsme přehodnotili plán naší cesty. A stejně měli ve čtvrtek zavřeno, což byl jediný den, kdy bychom se tam dostali. V přístavním městečku Port de Sollér jsem chtěla navštívit jednu konkrétní restauraci, o které se psalo v průvodci. Údajně tam mají vařit typickou mallorskou kuchyni se šmrncem evropských šéfkuchařů. Procházeli jsme promenádou i zkoumali boční uličky a ne a ne ji najít. Nakonec jsme zakotvili v jedné rybárně s výhledem na přístav. Jako předkrm jsme si dali rybí vývar s mušlemi a kousky ryb a něco, o čem jsme vůbec nevěděli, co to bude. Nakonec se z toho vyklubala orestovaná směs brambor nakrájených na kostičky, květáku, papriky, jater a pravděpodobně chobotnice, i když tou si nejsem tak úplně jistá. Nebylo to špatné, ale ta polévka byla prostě lepší. Podvědomě jsem se rybím polévkám odjakživa vyhýbala. Tahle vypadala lákavě už na pohled a chutnala ještě líp. U druhého chodu jsem váhala mezi jehněčím a králíkem. Nakonec vyhrál králík, protože byl s krevetami a já jsem se rozhodla rozbít další tabu,...
Recept: club sandwich
Víte, že sandwich údajně vymyslel jeden anglický lord? Jmenoval se John Montagu Sandwich, žil v 18. století a svým hostům prý nabídl plátek masa vložený mezi dva krajíce chleba. Ať už tomu tak bylo nebo ne, pokrm měl očividný úspěch, když si ho tak často dopřáváme i dnes. Club sandwich prý spatřil světlo světa o 100 let později díky kuchaři v jednom newyorském kasinu. Dostal za úkol vymyslet jídlo, které by ukojilo hladové žaludky gentlemanů. Ovšem tak, aby nemuseli přestat hrát. Na jeden báječný sandwich si nachystejte: slaninu nakrájenou na plátky 3 plátky toastového chleba 1 vejce ledový salát rajče majonézu sůl a pepř Na pánvi opečte plátky slaniny pěkně dozlatova. Potom na ni vyklepněte vejce. Na druhé pánvi nebo v toastovači opečte plátky chleba. Připravený chleba potřete z jedné strany majonézou. Na první toast položte ledový salát a na něj plátky rajčete. Přiklopte druhým toastem namazanou stranou dolů a majonézou potřete i horní suchou stranu. Na ni položte opečenou slaninu a vejce. Své dílo završte posledním toastem, který položte namazanou stranou dolů. Rozkrojte, propíchněte párátkem, aby se sandwich nerozjížděl, a ihned...
Ze slovníčku gurmána: Sous-vide
Zní to trochu jako nějaké zaklínadlo, ale nemusíte se bát, nic špatného se vám nestane. Jde o speciální kuchařskou techniku, při které se potraviny vaří ve vakuu. Tak vidíte, od kouzel jsme se dostali skoro až do vesmíru. Sous-co? Souse-vide je stará francouzská technika vaření. V překladu to znamená ve vakuu. Název tak přesně vystihuje způsob přípravy. Surovina se hermeticky uzavře – zavakuuje – do plastového sáčku a potom se pomalu několik hodin vaří. Obvykle to trvá jednu až šest, ale výjimkou nebývají ani dva dny. Podívejme se tomu trochu na zoubek Při sous-vide zapomeňte na bod varu, tady se vaří při teplotě 55–60°C. Cílem je uvařit potravinu tak, aby byla uvnitř uvařená a zároveň její povrch nebyl převařený. Navíc vynikne její chuť a textura. Vaření ve vodní lázni zabrání připálení nebo rozvaření suroviny. Uveďme si konkrétní příklad. Když pečete maso v troubě, vystavujete ho mnohem vyšší teplotě, než je potřeba. Vytáhnete-li ho příliš brzy, bude uvnitř nedopečené. Naopak po řádné grilovačce může být jeho kůrka připálená. Se sous-vide je maso vystaveno po celý proces vaření stejné teplotě. Použití mnohem nižší teploty oproti běžné úpravě má za následek velkou šťavnatost masa. Nedojde totiž k porušení buněčných stěn a maso neztratí žádnou šťávu. Naopak u zeleniny je její rozměklý a převařený povrch značně nežádoucí. Se sous-vide dosáhnete zachování její pevné struktury. Vaření staré přes 200 let Poprvé techniku sous-vide popsal sir Benjamin Thompson v roce 1799. Sice jako teplonosné médium použil vzduch a ne vodu, ale princip zůstal zachován. V 60. letech 20. století se začíná sous-vide využívat při průmyslové konzervaci potravin. Do světa kuchařů ji poprvé přivedl roku 1974 Georges Pralus. V restauraci Troisgros ve francouzském Roanne s ní připravil slavná foie gras. Dnes si tuto techniku vaření oblíbilo mnoho špičkových šéfkuchařů. A to nejen pro značnou lahodnost výsledku, ale i pro její praktičnost. Není nic jednoduššího, než si všechny porce navakuovat do pytlíčků a potom je mít hotové stále po ruce. Zvládnu to i doma? Možná jste už pochopili, že na sous-vide vaření nemůžete použít pytlík z obchodu a hrnec, který máte doma. Budete potřebovat speciální vybavení. To profesionální stojí desítky tisíc korun. Nicméně protože se o sous-vide zajímá stále více kuchařů-amatérů, objevily se na trhu i vodní lázně pro domácí použití. Pořídíte je za něco málo přes tři tisíce...
Zmrzlina: kde najdete tu nejlepší v Brně?
Léto bez zmrzliny je pro mě něco jako zima bez sněhu. Musím přiznat, že v posledních letech, obzvlášť od té doby, co bydlíme v Brně, je blátivá zima smutnou realitou, ale to na situaci nic nemění. Zmrzlina k horkému létu prostě patří. A v rozpálených ulicích Brna prostě bodne. Pokud máte mlsné jazýčky a nespokojíte se jen tak s nějakou točenou zmrzkou z prášku na rohu, mám pro vás pár tipů, kam si zajít v Brně na poctivý nanuk nebo kopečkovou. Božský kopeček Božský kopeček, Zelný trh Tohle roztomilé modré autíčko nejčastěji potkáte na Zelném trhu. S nápadem zmrzlinového auta přišli v cukrárně Tutti Frutti. Zmrzlinu si vyrábí sami z hromady dobrého a zralého ovoce. Vybírat můžete až z osmi příchutí a každý den mají v nabídce jiné. To už je dobrý důvod, abyste se stali pravidelnými zákazníky. Já už jsem ochutnala mango, pražený kokos a mým favoritem je kiwi s bazalkou, které vyhrálo i první místo na Prague Ice Cream Festivalu. Cena kopečku 20 Kč / speciál 30 Kč Kavárna Praha Kavárna Praha, Husova 535/18 Jestli váháte, kam se stavit na nanuk, tak určitě do Prahy! Kavárna Praha leží v centru dění a zároveň na jejím nádvoříčku najdete požadovaný klid v ruchu velkoměsta. Nanuky do Prahy dodává Klarelia. A jsou to opravdu poctivé domácí nanuky, ve kterých najdete kousky oříšků nebo ovoce. Nutno přiznat, že v nanucích bývají občas i kousky ledu, ale pro mě osobně je to jenom drobná vada na kráse. Nanuky od Klarelie můžete občas potkat i na některém z brněnských foodfestivalů. V nabídce bývají čtyři druhy. Cena za nanuk okolo 40 Kč All in fresh All in fresh, Česká 31 Také All in fresh se může pochlubit zmrzlinou vlastní výroby. Prodají vám ji z malého okýnka pod hodinami na České. Při sběru materiálu na článek jsme vyzkoušeli avokádovou zmrzlinu s Baileys a kokosovou. Nutno přiznat, že zrovna tyhle dvě příchutě nás nijak nenadchly. Příště vyzkouším nějakou ovocnou, která má mít 75% podíl čerstvého ovoce. Cenu za kopeček si bohužel nepamatuju přesně, ale odhaduju to na 20-30 Kč Zmrzka na České Cukrárna Diana, Česká 241/25 Cukrárně Diana nikdo snad jinak neřekne. Pokud preferujete velký výběr před řemeslným zpracováním, je to pro vás to pravé místo. Zmrzlina je opravdu velice dobrá, sice z ní občas kromě smetany, žloutků, ovoce a cukru ucítíte občas i něco navíc, ale ve výsledku to zas až tak nevadí. Zkuste třeba kombinaci mascarpone a jahodové. Cena kopečku okolo 15 Kč MunGo nanuky Zdraví s chutí, nám. Svobody 702/9 Brněnská polévkárna MunGo rozšířila v létě svůj sortiment o nanuky. O prázdninách si dopřávají zasloužený odpočinek, ale jejich nanuky můžete koupit všude možně po Brně. Na výrobu nanuku jim stačí pouhé čtyři složky. A těmi jsou jenom ovoce, jablečný mošt nebo kokosové mléko. Nic jiného...