Z deníku táborové kuchařky: jak jsem vařila pro skauty
Ještě před odjezdem na skautský tábor jsem se chtěla podělit v článku o to, jak se těším a připravuji na to, že budu v roli kuchařky. Co čert nechtěl, nestihla jsem to, a proto se s vámi podělím rovnou o to, jak to vlastně celé dopadlo. V první řadě pro takové množství lidí (+-60! 5 jídel denně) jsem sice nevařila poprvé, nikdy to však nebylo déle než víkend, takže 14 dní mě opravdu trochu děsilo. Ale jelikož na tábory jezdím už spousty let, okoukala jsem činnost svých strýčků, kteří nám vždycky vařili. Letos tomu bylo poprvé revolučně jinak a my se museli a zároveň i chtěli o kuchyň a celý chod tábora postarat sami. Vaření a hospodaření bylo tedy mou parketou. Před samotným táborem proběhla důkladná příprava a analýza starých táborových jídelníčků a zpětných vazeb, které nám děti na konci tábora vyplňovaly. Zároveň jsem chtěla dostat do jídelníčku víc zeleniny a ovoce a taky věčný boj, naučit děti jíst pomazánky. Při sestavování jídelníčku jsem tedy vycházela z toho, na co si troufám, co děti jí, co chci aby jedly a taky z několika riskantních pokusů (nakyne/nenakyne mi to těsto?), které se nakonec vyplatily. Možná vám vrtá hlavou, jak může jeden člověk zvládat tolik práce, ale věřte, nebyla jsem na to sama. Bez pomoci ostatních by to nešlo. Škrabky a nožíky v rukou našich dětí někdy hbitě, jindy velmi osobitým způsobem (třeba z velké brambory udělaly bramboru téměř neviditelnou) pomáhaly čistit, loupat, škrábat. A myslím, že to pro ně byla velmi užitečná zkušenost se podílet na přípravě jídla, některé do té doby škrabku snad ani neviděly a po čase si práci s ní docela osvojily. Starší holky dokonce velmi rády a zcela dobrovolně nabízely výpomoc, a to i před budíčkem!! Jelikož nevaříme na klasickém sporáku, ale na „míru“ vyrobeném, bylo možné vařit v několika velkých hrncích najednou a do toho třeba ještě sušit krutony do polévky. Slovo sporák možná nevystihuje vzhled a vlastnost této téměř tunu vážící věci správně. Správně je asi krematorium nebo Záhořovo lože, protože krematorium spotřebuje půlku lesa, než v něm uvaříte oběd. A to horko u toho, sežehnuté nohy, popálené prsty…výčet zranění je opravdu rozmanitý. A co, že jsme to vlastně vařili? Vzala jsem si sebou jednu ze svých mnoha kuchařek. Kuchařku, na kterou nedám nikdy dopustit a Roman Vaněk by za ni měl dostat metál, protože podle ní snad zvládne i člověk vařečkou zcela nepolíbený. Poklady klasické české kuchyně jsou plné jednoduchých jídel, se kterými se podle mého názoru děti setkávají často i doma. A množství? Míry byly různé, někdy od oka, jindy devítinásobek z receptu. Nepochybělo nám nikdy, vždy něco málo zbylo a to zbagrovala noční hlídka. Dokonce došlo i na hec. Nasmažit vdolky? Proč ne....