Otevřená zahrada žije: tentokrát ji zaplnili milovníci slováckých vín
Jen si to představte: je čtvrtek odpoledne, rozloučíte se s kolegy v práci a už za pár minut stojíte se skleničkou dobrého moravského vína uprostřed zahrady ohraničené lesem, procházíte se kolem jezírka a pozorujete nově natřené včelíny. Ne, nepotřebujete k tomu teleport. Tohle vše můžete zažít přímo v centru Brna, v Otevřené zahradě, kde tým nadšenců z Nadace partnerství připravuje tento skvělý letní festival již čtvrtým rokem. A protože už své vstupenky na další letošní místní ochutnávky mám doma, mohu se pokusit nalákat i ty, kteří buď o akci dosud nevěděli, nebo se na ni jen ještě nevypravili. Nebylo by to totiž poprvé, kdy pořadatelé několik dní před degustací hlásí: Máme vyprodáno. A vězte, že minimálně o ty dvě další bych nerada přišla. Víno z blízka totiž není žádnou jednorázovou akcí, ale celým seriálem ochutnávek, pro které si milovníci vína uvolňují čtvrteční podvečery. Co dva týdny zde můžete potkat vinaře reprezentující jednotlivé vinařské vesnice nebo (mikro)regiony. Jako třeba Strážnicka, odkud šestice vinařů přivezla do Brna svoje vína 28. července. Pro některé z nás přitom nebyli zcela neznámými: přípravný tým si je totiž vybral na další z akcí, kterou tato neziskovka připravuje, a to již od roku 2009: Festivalu otevřených sklepů, na kterém letos návštěvníci zavítali právě do Petrova nebo Kozojídek. Já si třeba výrazněji zapamatovala Vinařství Dobčákovi. Možná i díky svéráznému (vlastně jak jinak také u Moraváka ☺ )majiteli vinařství: Josefu Dobčákovi. Při pohledu na jeho vignetty se možná nejeden člověk zaraduje, že nákupem vína získá originální adresný dárek. To samozřejmě není vyloučeno, ale obdarovávaní se musí jmenovat Ondřej nebo Jakub. Jiné syny (ani dcery) totiž vinař Dobčák nemá. Po starším Jakubovi, který se degustace také zúčastnil, jsou pojmenována vína z vyzrálejších hroznů, mladší Ondřej dal jméno řadě lehčích, mladších vín. Vzorků od Dobčáků jsem tentokrát ochutnala většinu, přišly totiž na řadu mnohem dříve než v dubnu ve Strážnici. Protože jsem však nyní začala bílými víny, nedošlo na jejich exkluzivní řadu Vín strážnických pánů, kupáže, jejichž základem je vždy Svatovavřinecké. V čase jsem však přeskočila návštěvu u stánku paní Brázdové ze Sudoměřic. Ta měla snad více práce s objasňováním toho, co za odrůdu je to ten Johanniter, než s naléváním degustačních vzorků. Nebudu vás nudit teorií, kdo chce, podrobnosti si najde (jen bych nehledala ve Státní odrůdové knize, tam totiž zapsaná není). Mě u tohoto vzorku zaujalo zejména to, že působil výrazně sladším dojmem než předchozí degustované Chardonnay (rovněž z patnáctkového ročníku), ačkoliv poměr cukrů a kyselin byl u obou vín velmi obdobný. V tom jsem se shodla i s kamarádkou, stejně tak jako na tom, že u Sauvignonu bychom si, že máme ve skleničce právě tuto odrůdu, asi netiply. I přes nesporně odlišný charakter slováckých Sauvignonů v porovnání s například (mými oblíbenými) znojemskými bych...
Mojito: jak ho dokonale připravit i doma
Po přečtení titulku si určitě říkáte, co je na tom tak těžkého. Těžké to rozhodně není, ale určitá alchymie v tom přece jen je. Připravit dokonalé mojito, ze kterého se vaši přátelé posadí na zadek, totiž není jen tak. Naučte se dostat z pár jednoduchých surovin to nejlepší, co vám můžou nabídnout. Kdo je připraven, není ohrožen Příprava je důležitá a přitom ji všichni tak rádi zanedbáváme. To je ale chyba! Na začátek si určitě nechte zamrazit pořádnou hromadu ledu. Mátu namočte do studené vody, nechte odmočit nečistoty a osušte. Limetky omyjte, odkrojte jim obě špičky a nakrájejte je na osminky. V obchodě si kupte kvalitní kubánský rum – třeba Havana Club nebo Bacardi, tuzemák obejděte obloukem. Potřebovat budete ještě třtinový cukr, bílý krystal si nechte raději do buchty, a perlivou vodu. A samozřejmě drtítko, vysokou sklenici, tzv. highball, a brčka. Alchymie zvaná mojito Přípravy máme za sebou, tak můžeme jít na věc. Do sklenice vhoďte 6–8 lístků máty, přidejte dva dílky limetky a celé to zasypte vrchovatou lžičkou třtinového cukru. Několika šťouchanci drtítkem vymačkejte z limetek šťávu a rozmačkejte mátové lístky. Odměřte si velkého panáka rumu a vlijte ho do sklenice k rozmačkaným limetkám s mátou. Lžičkou všechny ingredience míchejte asi půl minuty, dokud se cukr nezačne rozpouštět. Právě v tomto kroku se skrývá tajemství dobrého mojita. Už jste skoro u konce. Připravený základ mojita zasypte ledovými kostkami a vše dolijte vychlazenou perlivou vodou. Přidejte brčko, případně ozdobte mátou, limetkou nebo obojím a můžete podávat. Na fotkách vidíte jahodové mojito, ve kterém jsem vyměnila kubánský rum za jahodový likér. Uznávám, že je to napodobenina mojita, ovšem omluvou mi budiž to, že je fakt moc dobrá. Pokud chcete připravit nealkoholické mojito, vyměňte v postupu panáka rumu za panáka perlivé vody. Jinak přípravu drinku dodržte. Foto: Lenka...
Jak chutná alpské Rakousko: dortíky u dálnice, poctivý horský Gröstl i fine dining u jezera
Naši jižní sousedé mají turistům hodně co nabídnout. Nejen vysoké hory s překrásnými výhledy na tyrkysová jezera nebo turistiku po čisté přírodě, ale i svou typickou i méně známou gastronomii. Podívejte se se mnou na to, jak se jí v rakouských Alpách. Při svém červencovém cestování po Rakousku, respektive po oblasti Salzburska, Solné komory a tamních hor a jezer mě z gastronomické stránky zaujaly dvě věci. Zaprvé, že vysokohorská kuchyně nemusí být vůbec těžkopádná, zadruhé, jak Rakušané ke gastronomii přistupují. V obou ohledech do místní kuchyně proniká láska k lokálním farmářským pokladům. Aby ne, Rakušané jsou na svou zemi a všechno, co nabízí, náležité hrdí a rádi se s tím chlubí i ostatním. A co se týče jídla, to si prostě užívají, mají ho rádi „po domácku”, milují kulinářské tradice a nesnědí nic, co by nebylo poctivě uvařené. Rakouská kuchyně mnoha tváří A stejně jako je rozmanité Rakousko, tak je i rozličná místní kuchyně. Záleží, kde se právě nacházíte. Díky tomu, že jsme cestovali po výšinách i nížinách, v horách i kolem jezer, poznali jsme několik tváří alpské kuchyně. Naše trasa vedla na začátku samozřejmě po dálnici, což v případě Rakouska ale vůbec není na škodu. Charakteristická pro občerstvení na rakouských dálnicích je totiž rozsáhlá síť restaurací Landzeit či na severu Rosenberger od stejného majitele. Ty se zaměřují na kvalitní pokrmy z čerstvých lokálních surovin, od hlavních jídel, přes lehké zeleninové saláty, variace dezertů, až po zmrzlinu a ovocné fresh džusy. Jakkoliv je řidič vyhladovělý nebo má jen chuť na sladkou pauzu, dostane, co chce. Rakušané navíc vědí, že důležitý je hlavně první dojem. Takže jakmile do Landzeitu vkročíte, sbíhají se vám sliny už od vstupních dveří. My jsme tentokrát ochutnali malinový cheesecake. A jak sami můžete vidět, neměl chybu zvenku, ani zevnitř. Špek jako základ horské gastronomie Pro rakouské horské regiony je pak typický především špek a sýr. V prvotřídní kvalitě je navíc seženete v každém supermarketu. Kořenitá chuť masa v kombinaci s jemným alpským sýrem vám dokáže zpříjemnit večerní posezení u sklenky vína, ať už sedíte na dece v kempu, anebo na terase hotelu u jezera. Pakliže se vydáte do hor poznat trochu té přírody na vlastní boty, nesmíte si nechat ujít tradiční Gröstl. To je pokrm z brambor, špeku a bylinek na rozpálené pánvi. Je to sice jídlo, které je na první pohled do žaludku těžké, ale zdání klame. Dá se ukuchtit s lehkostí a nápadem, navíc se k němu běžně podává salát z čerstvé zeleniny s kyselou zálivkou, který celý pokrm ještě odlehčí. V horských chalupách servírují také širokou paletu polévek, od knedlíčkové, přes gulášovou, až po hráškový krém, které sice žaludek vyhladovělého turisty zasytí,...
Kohout na víně: nový art wine restaurant
Poprvé jsem Kohouta na víně ochutnal asi týden před oficiálním otevřením podniku. Řešil jsem zde něco ohledně vína a za dovezené lahve jsem si odnesl domů výslužku. Kohouta na víně s pastyňákovým pyré. Kohout byl z rodinné farmy U Slouků a já si moc pochutnal. Ušetřil jsem za večeři, i ženu a děti jsem podělil a hlavně se začal těšit na nový gastronomický počin v Brně. V následujících dvou měsících jsem zde byl už asi desetkrát, a tak si dovolím krátkou recenzi. Příběh vzniku restaurace je jednoduchý. Robert Frantel, majitel velmi dobré restaurace Kopeček v Rájci-Jestřebí, chtěl mít velmi dobrou restauraci i v Brně a Adamu Vaněrkovi zase nestačila jeho blanenská vinotéka a chtěl v Brně vinný bar. A protože se spolu znali, dali hlavy, ruce a energii dohromady, a Kohout byl na světě. Tedy vlastně na víně. Kouhout se usadil na Malinovském náměstí v prostoru pod Domem umění. Dříve zde byla restaurace Leporelo. Není to úplně v nejrušnější části Brna, na druhou stranu zde většinou dobře zaparkujete, navíc okolní parky lákají k cestě za jídle po svých. A do centra po večeři je také pár kroků. Interiér je příjemně světlý, elegantně zařízený a vzdušný. Součástí restaurace je i zahrádka, bohužel stíněná pouze slunečníky, takže teď v létě tam v poledne bývá docela horko. Celková kapacita restaurace bez zahrádky je cca 30 hostů. Základní koncepční myšlenkou jak jsem již naznačil je spojení restaurace a vinného baru do jednoho. Každý den zde můžete ochutnat několik desítek vín na skleničku, ke dvou stovkám jich najdete v lahvích. Kromě klasických mainstreamových jsou zde zaměřeni hodně na vína naturální. V tomto ohledu je to snad první podobné místo v Brně. Výběr vín je docela důsledný, kromě klasických vinařských regionů a výrazného tuzemského zastoupení zde naleznete i vína z regionů u nás méně známých – jako třeba Slovinska či Maďarska. Dobrá káva, pěkný výběr destilátů. O domácích limonádách se ani nezmiňuji, to je dnes standardem snad všude. Co se týká nabídky místní kuchyně, základním hlediskem je dle sdělení provozovatelů kvalita a sezónnost používaných surovin. Každý den rozdílné obědové menu s výběrem ze dvou jídel (pasta, maso) či můžete zvolit něco z týdenního obědového menu. Tam naleznete vždy nějakou rybičku, salát, nějakou českou klasiku či specialitu restaurace, kohouta na víně. Toho si ostatně můžete dát kdykoliv. Většina jídel se včetně polévky se pohybuje kolem 120-150 Kč. Mimo oběd vybíráte z týdenního A la carte menu, vždy je v nabídce několik variant předkrmů či polévek, kolem osmi hlavních jídel a tří až čtyř dezertů. Opravdoví gastronauti pak mohou zvolit degustační večeři o několika chodech, doplněnou o párování s víny. A jaké jsou vlastně moje pocity a hodnocení? Po úvodních týdnech, které byly trošku rozpačité a po právu rozjížděcí – což je pochopitelné – se kvalita...
Chorvatská Dalmácie: ryby, blitva, pršut i smažené hranolky
Vzpomínám si, že před 13 lety, kdy jsem v Chorvatsku u moře byla naposledy, jsme si museli sbalit kromě plavek a bot do vody také hromadu paštik, lančmítů a domácích zásob, ze kterých jsme pak kuchtili obědy na plynovém vařiči. Potěšilo mě, že tahle cestovatelská éra je už za námi. Proto, když jsem letos s odhlečeným kufříkem odjížděla směr Trogir, jsem se mohla těšit nejen na plnohodnotně vybavenou kuchyni, kde si snadno uvaříte z lokálních surovin, ale i na návštěvu místních konob, kde vám naservírují paletu toho nejlepšího, co Dalmácie nabízí. Když jsem ještě jako školou povinná naposledy trávila léto na pobřeží chorvatských ostrovů a pevniny, zapsalo se mi do paměti několik věcí. Zaprvé, že není radno pouštět se do vln bosky, zadruhé, že v Chorvatsku umí být opravdu horko, a zatřetí, že to tu všude voní po rybách. Zaujalo mě, že ani po více než dekádě se nic nezměnilo. Ježků i sluníčka je tu stále plno a vůně ryb je snad ještě intenzivnější. Díky bohu. Chorvatská kuchyně si zkrátka zakládá na tom, co jí daruje Jadran. Aby ne, když nabízí samé skvostné záležitosti. Plody moře, zejména nejrůznější ryby a rybičky, langusty, olihně, sépie, chobotničky, mušle a další, tu patří k vyhledávaným specialitám domácích obyvatel i turistů. Příprava navíc není nikterak náročná. Buď je hodíte na gril doma, anebo zajdete do některé z konob, místních restaurací, kde je hodí na gril kuchař. To je nejjednodušší a zároveň nejlepší možná příprava ryb a mořských plodů. Typickým pokrmem v konobě (nejen v Dalmácii, ale po celém přímořském Chorvatsku) je takzvaná riblja plata, tedy talíř s několika druhy ryb a darů moře. O degustační porci nemůže být řeč, protože takový talíř většinou zabere polovinu stolu a smlsnou si na něm dva až tři strávníci. Obvykle se k němu servíruje citrón, variace čerstvé zeleniny a tradiční blitva, což je směs listů mangoldu s bramborami. Pokud si chcete dát porci pro jednoho, není problém si vybrat z aktuální nabídky ryb, které má restaurace právě k dispozici. Než vám tu vaši hodí na pánev, přijdou se vám s ní pochlubit. Ryby se v chorvatských konobách kvalitou i cenově liší podle třídy. Ryby první třídy odpovídají nejvyšší kvalitě a logicky si za ně připlatíte, ovšem ani ryby nižších tříd nejsou vůbec špatné a odpovídají tomu, co můžete sehnat i u nás doma. Milovníci mořských potvůrek si pak pochutnají zejména na pokrmu zvaném lignje na žaru, tedy na grilovaných olihních. Dobré konoby je podávají důkladně vyčištěné, opět ideálně s citrónem a blitvou nebo domácím chlebem, kterému se tady říká kruh. Kruh je přitom kapitolou sama o sobě. Tradičnější jídlo Chorvatska by mě snad ani nenapadlo. Přitom se...