Zápisky z cest: jak chutná Mallorca
Mallorca je jedno z nejúžasnějších míst, které jsem kdy ve svém životě navštívila. Jasně, nadšená jsem z každého místa, kam se jedeme podívat, to už mám tak nějak v povaze, ale Mallorca ve mně zanechala něco víc. Jestli je to divokými horami nebo neskutečně modrým mořem to opravdu netuším. Nejsme typičtí plážoví povaleči, kteří se rožní na lehátku u moře a každou půl hodinu se otočí, aby byli rovnoměrně opálení. Na pláži vydržíme asi tak hodinu. I s cestou… Naopak jsme vyrazili do hor, i když nějakou tu pláž a město jsme taky nemohli minout. Zásadním poznatkem je, že na Mallorce si občas připadáte jako v Německu nebo Británii. Čechy jsme potkali, kromě letiště, asi jenom jednou a to v hlavním městě Palma de Mallorca. Němci a Britové prý vlastní až 10 % nemovitostí a pozemků. Doma jsem si po pečlivých přípravách udělala seznam všeho, co musíme ochutnat: ryba sangria sobrasada pa amb oli paella Všechno, kromě paelly, si můžeme odškrtnout. Na Mallorce to na první pohled vypadá, že nemá žádnou vlastní kuchyni. Nabídka restaurací se přizpůsobila Němcům a Britům, takže sestává hlavně z hamburgerů, těstovin, pizzy a salátů. Nedejte se nachytat a hledejte. Naše první zkušenost s restaurací byla v Deia, kde jsme si zašli na večeři. Ano, skončili jsme v jedné z těch hamburger–pasta–pizza–salad restauracích, ale dá se říct, že nám nic jiného nezbývalo, protože všude jinde bylo beznadějně obsazeno. Nutno ale říct, že lasagne i aglio olio e peperoncino byly fakt dobré. A aby to nebylo až tak moc nemallorské, dali jsme si mallorskou citrónovou limonádu vyráběnou v Palmě. Měla jsem v plánu stavit se i do restaurace kousek od Deia, kde prý dělají nejlepší paellu na světě s výhledem na moře. Tam jsme se nakonec nedostali, protože jsme přehodnotili plán naší cesty. A stejně měli ve čtvrtek zavřeno, což byl jediný den, kdy bychom se tam dostali. V přístavním městečku Port de Sollér jsem chtěla navštívit jednu konkrétní restauraci, o které se psalo v průvodci. Údajně tam mají vařit typickou mallorskou kuchyni se šmrncem evropských šéfkuchařů. Procházeli jsme promenádou i zkoumali boční uličky a ne a ne ji najít. Nakonec jsme zakotvili v jedné rybárně s výhledem na přístav. Jako předkrm jsme si dali rybí vývar s mušlemi a kousky ryb a něco, o čem jsme vůbec nevěděli, co to bude. Nakonec se z toho vyklubala orestovaná směs brambor nakrájených na kostičky, květáku, papriky, jater a pravděpodobně chobotnice, i když tou si nejsem tak úplně jistá. Nebylo to špatné, ale ta polévka byla prostě lepší. Podvědomě jsem se rybím polévkám odjakživa vyhýbala. Tahle vypadala lákavě už na pohled a chutnala ještě líp. U druhého chodu jsem váhala mezi jehněčím a králíkem. Nakonec vyhrál králík, protože byl s krevetami a já jsem se rozhodla rozbít další tabu,...