Deset kurzů ve čtyřech letech: jak jsem se stala píšící vařečkou
„… já ty ryby neumím upravit,“ slýchala jsem často od své mamky, když mi volala o radu, co udělat se zakoupeným čerstvým lososem nebo mořským vlkem. Když jsem tak před pěti lety někdy touto dobou přemýšlela, čím ji potěšit na Vánoce, rozhodla jsem se, že jí daruji kurz vaření. Asi čekáte, že napíši, že samozřejmě do Divoké vařečky. A ono ne. O Vařečce jsem tehdy snad ještě ani nevěděla, zato Kastelán v čele s Michalem Göthem byl v té době vyhlášeným brněnským podnikem. A od koho se učit než od těch nejlepších, řekla jsem si a zakoupila mamce dárkový poukaz na kurz přípravy mořských ryb. A protože jsem tušila, že sama nepůjde, přihlásila jsem se na ten stejný termín také. Už si ani přesně nepamatuji, jak se to celé vyvíjelo dál: nějak se, tuším, měnil termín, další mamce nevyhovoval, a místo kurzu vaření si nakonec tu částku vybrala ve formě návštěvy restaurace. Já se však přesto rozhodla, že jej absolvuji. I bez ní. A tím to celé začalo. Kurz mě nadchnul. Snad do dvou měsíců jsem tak v kuchyni Kastelána stála v zástěře znovu. Jenže pak se kuchařský tým přesunul do dnešního Pavillonu v parku Koliště a kurzy dále nepokračovaly. A co teď s počínající závislostí? Bylo třeba hledat jinde: a tak jsem se dostala k Vařečce. Cena za kurz byla o něco málo nižší a kuchařské umění Radima Procházky, který zde tou dobou vedl (a vlastně dodnes vede) spoustu kurzů, jsem znala z restaurací, kde pracoval v pozici šéfkuchaře. Nebylo co řešit, už jen vybrat si vhodný kurz. Po „kastelánských“ mořských rybách a francouzské kuchyni jsem se rozhodla pro něco na první pohled klasičtějšího: Omáčky . Ale nenechte se mýlit, neučili nás vařit rajskou nebo svíčkovou, ale připravovali jsme vhodné sósy k červenému masu nebo rybě. Třeba holandskou omáčku, na které jsem si už tolikrát vylámala zuby (naštěstí jen obrazně). Nebo pomerančovou ke kachním prsům. Domů jsem tehdy přišla hrozně přejedená, ale naprosto nadšená. Navíc se skleničkou demi glace, díky které jsem si mohla některé recepty poměrně brzy doma zopakovat (přiznávám, z Vařečky si ji nosím pořád, nemám tu trpělivost), a radou, co si pamatuji dodnes: „Omáčka vždy čeká na maso, ne naopak.“ Závislost se začala prohlubovat. Za 4,5 roku, co jsem poprvé vkročila do sklepa na Pekárenské ulici, jsem podle sešitých receptů, co mám doma, ve Vařečce absolvovala již devět kurzů (jestli vám to teď nesedí s titulkem, počkejte si na konec textu ☺). I díky systému cafeterie, který jsme měli v mém tehdejším zaměstnání (už se díváte, zda tam také Vařečku najdete?). Ale do dalších jsem ráda investovala sama. Jestli stále váháte, tady máte několik argumentů, proč se na nějaký kurz vydat, a také pokus o vyvrácení některých obav, které...