Vinař roku: letos zvítězilo Zámecké vinařství Bzenec
Je hodně vinařských soutěží. Tedy myslím tím především u nás. Ve světě je jich totiž výrazně méně, ale u nás opravdu hodně. Vlastně skoro každý den nás média informují o medailových úspěších tuzemských vinařů, pořád nás zvou na nějaké místní košty a z regálů vinoték nás oslňují zlatavé medaile vín, vyznamenaných mnohdy více než sovětský generál. Z pohledu zákazníka jistě jasný důkaz o špičkovosti nabízeného produktu. Realita je ale trochu jiná. Nebudu zde poukazovat na nešvary některých vinařů, oblepujících svá vína medailemi mnohdy s vínem nesouvisejících či vlastnohlavně vymyšlených a vlastnoručně vyrobených. Nedávno jsem pro zajímavost zkoumal několik tuzemských vín v jedné vinotéce a nestačil jsem se divit. Ona zlatavá kolečka na lahvi obsahovala informace typu – „Výběr sklepmistra“ – myšleno prosím onoho vinařství – není nad to dát zlatou medaili podle výběru samotného producenta, nebo zlatá medaile „rodinná kolekce“ – opět vlastní výroba nejmenovaného vinařství. Na druhou stranu, pokud víno chutná třeba tchýni, musí se to řádně marketingově využít. To chápu, ale zde bych asi volil upřímnější sdělení na lahvi. Nebo třeba víno „producenta oceněného za propagaci vinařské turistiky“ – opět velmi vypovídající informace o kvalitě obsahu konkrétní lahve. Podobných medailí jsem objevil na dva tucty. Druhou kategorií medailí jsou medaile ze všech možných i nemožných „bezejmenných“ soutěží. Když pominu kvalitu a erudovanost hodnotitelů oněch desítek či možná stovek místních výstav, je důležité, abychom si uvědomili především jeden základní fakt. Zlatá medaile neznamená nejlepší víno ze všech, stříbrná není druhé místo. Na těchto soutěžích získávají medaile řádově stovky různých vín – záleží na rozmezí bodů, které získají. Například všechna vína nad 86 bodů mají zlatou. Stříbrnou pak vína třeba vína v rozmezí 83-85,9 bodů. A podobně. Celkově pak získá nějaké ocenění i třeba 40-50% přihlášených vín. A víte proč? Protože to je především výnosný business pro pořadatele. Ty zlatavé nálepečky na vína, si totiž vinaři následně kupují! Oni je nedostávají. A není nad to nechat si v reklamce natisknout desítky tisíc medailí za pár haléřů a pak je s ziskem až několika korun na jedné prodávat po tisících vinařům. Nemluvě o různých registračních poplatcích apod. Je spousta lidí, co si z toho udělali celoroční business. A teď si představte, že jsem jednou na jedné lahvi objevil 12 různých medailí.Každá tak po dvou třech korunkách… Nechci ale házet vše do jednoho ranku. Hodnocení vína určitě není jednoduché a naráží na úskalí používaných stupnic a hodnotících systémů. Sám to znám z mnohaleté zkušenosti. O tom jak hodnotit vína si ale můžeme říci pořádně někdy příště. Abych dnes však nebyl jenom negativní, představím vám jednu z mála soutěží, která myslím má u nás opodstatnění a smysl. Vyhlášení jejich výsledků proběhlo 18....
Z deníku táborové kuchařky: jak jsem vařila pro skauty
Ještě před odjezdem na skautský tábor jsem se chtěla podělit v článku o to, jak se těším a připravuji na to, že budu v roli kuchařky. Co čert nechtěl, nestihla jsem to, a proto se s vámi podělím rovnou o to, jak to vlastně celé dopadlo. V první řadě pro takové množství lidí (+-60! 5 jídel denně) jsem sice nevařila poprvé, nikdy to však nebylo déle než víkend, takže 14 dní mě opravdu trochu děsilo. Ale jelikož na tábory jezdím už spousty let, okoukala jsem činnost svých strýčků, kteří nám vždycky vařili. Letos tomu bylo poprvé revolučně jinak a my se museli a zároveň i chtěli o kuchyň a celý chod tábora postarat sami. Vaření a hospodaření bylo tedy mou parketou. Před samotným táborem proběhla důkladná příprava a analýza starých táborových jídelníčků a zpětných vazeb, které nám děti na konci tábora vyplňovaly. Zároveň jsem chtěla dostat do jídelníčku víc zeleniny a ovoce a taky věčný boj, naučit děti jíst pomazánky. Při sestavování jídelníčku jsem tedy vycházela z toho, na co si troufám, co děti jí, co chci aby jedly a taky z několika riskantních pokusů (nakyne/nenakyne mi to těsto?), které se nakonec vyplatily. Možná vám vrtá hlavou, jak může jeden člověk zvládat tolik práce, ale věřte, nebyla jsem na to sama. Bez pomoci ostatních by to nešlo. Škrabky a nožíky v rukou našich dětí někdy hbitě, jindy velmi osobitým způsobem (třeba z velké brambory udělaly bramboru téměř neviditelnou) pomáhaly čistit, loupat, škrábat. A myslím, že to pro ně byla velmi užitečná zkušenost se podílet na přípravě jídla, některé do té doby škrabku snad ani neviděly a po čase si práci s ní docela osvojily. Starší holky dokonce velmi rády a zcela dobrovolně nabízely výpomoc, a to i před budíčkem!! Jelikož nevaříme na klasickém sporáku, ale na „míru“ vyrobeném, bylo možné vařit v několika velkých hrncích najednou a do toho třeba ještě sušit krutony do polévky. Slovo sporák možná nevystihuje vzhled a vlastnost této téměř tunu vážící věci správně. Správně je asi krematorium nebo Záhořovo lože, protože krematorium spotřebuje půlku lesa, než v něm uvaříte oběd. A to horko u toho, sežehnuté nohy, popálené prsty…výčet zranění je opravdu rozmanitý. A co, že jsme to vlastně vařili? Vzala jsem si sebou jednu ze svých mnoha kuchařek. Kuchařku, na kterou nedám nikdy dopustit a Roman Vaněk by za ni měl dostat metál, protože podle ní snad zvládne i člověk vařečkou zcela nepolíbený. Poklady klasické české kuchyně jsou plné jednoduchých jídel, se kterými se podle mého názoru děti setkávají často i doma. A množství? Míry byly různé, někdy od oka, jindy devítinásobek z receptu. Nepochybělo nám nikdy, vždy něco málo zbylo a to zbagrovala noční hlídka. Dokonce došlo i na hec. Nasmažit vdolky? Proč ne....
Recept: arašídové sušenky s čokoládou
Opět jsem zalovila jsme opět na blogu Call me cupcake, a to jednoduše protože jsem naladěna severně, vyrážíme totiž na sever. Blog Lindy Lomelino je moc povedený a ráda zkouším její recepty, ale občas je nutno brát s rezervou množství cukru, jako tomu bylo i v tomto případě, proto jsem v receptu cukru ubrala. Rozhodla jsem se, že nám na cestu do Švédska a Norska upeču sušenky. Protože budeme 14 dní živořit v autě, spát pod stanem a objevovat krásy především tedy Norska, vybrala jsem arašídové sušenky s čokoládou. Docela taková kalorická bomba, takže na cestování super, ještě nám přijdou vhod, až si místo 6 hodinové túry, uděláme túru na 12 hodin. Po loňské návštěvě jsme ani letos neodolali a vracíme se na místo činu a pokračujeme s Mercedesem dál na sever, ideálně na Lofoty, když nás auto nezradí. Budeme potřebovat: 300 g hladké mouky + 3 lžičky kypřícího prášku 150 g cukru moučky 125 g másla 4 lžíce arašídového másla 150 g arašídů (nesolených!) 50 g mléčné čokolády 100 g hořké čokolády 3 vejce vanilkový cukr nebo špetku vanilky Nejprve si připravíme máslo. Necháme jej na pánvi zhnědnout a rozvonět. Ale pozor, nespálit, musí vonět po karamelu. Docílíte toho tak, že jej necháte na pánvi cca 4 minuty na mírném plameni ohřívat, je nutné ho však hlídat. Takto zhnědlé máslo si přecedíme přes sítko a necháme vychladnout. Mouku promícháme s kypřícím práškem. Vejce vyšleháme s cukrem do pěny a přidáme vanilku, vychlazené máslo a arašídové máslo. Šleháme, dokud se vše důkladně nespojí. Postupně vmícháme mouku s kypřícím práškem. Vznikne lepivá mazlavá hmota, do které přidáme arašídy a nakrájenou čokoládu. Promícháme a tvarujeme malé kuličky. Pečeme v předehřáté troubě na 175 ˚C cca 15 minut. Ráda bych napsala, že jsem už sbalená, opak je však pravdou, zítra ještě razím do Boleradic na Festival autentických vín, jak jinak než pracovně. Ještě večer si napeču 3 chleby a 1 focacciu na cestu a 20 čokoládových tartaletek někomu na oslavu a tadáá můžu se sbalit a brzo ráno v neděli vyrazit směr Německo na trajekt do Švédska. Žádnou cestovní horečku nemám, nemám na ni zkrátka čas. Zato čeho se děsím, je cesta trajektem, kterou jsem minule velmi špatně nesla, tak to pojistíme Kinedrylem. Taky předpokládám, že po návratu vyzkouším upéct nějakou tradiční skandinávskou sladkost, viděla bych to tak na ty moc dobré skořicovo-kardamomové šneky. A že se taky konečně dostanu ke kuchařce, kterou jsem si koupila ještě před státnicemi a od té doby jsem se k ní nestihla dostat. Foto: Eva...
Coravin: domácí mazlíček vínomilce?
Možná jste si toho v poslední době už všimli. Přišli jste do oblíbené restaurace, a při volbě pití jste si najednou mohli vybírat z mnohem více vín rozlívaných na skleničku. Výborně řekli jste si, konečně si můžete dát oblíbené víno, aniž byste byli nuceni dopíjet na sílu celou láhev, a druhou polovinu obědové útraty pak již ve velmi uvolněné atmosféře věnovat řidiči služby drink and drive. Navíc jste nalezli v nabídce i mnoho dražších vín, která se prostě dříve z ekonomických důvodů nerozlévala. Ono totiž deci vína za 100 a více korun neprodáte každému, a držet si takto více otevřených lahví, a po týdnu či dvou je vlévat do dřezu či do rizota je trošku netržní. Nejprve vás asi napadlo, že majitel restaurace vyhrál v EuroJackpotu ty dvě miliardy, a vaše budoucí stravování je dotované. S blížící se postavou sommeliéra Vaše napětí a očekávání vrcholilo. A pak to přišlo. Respektive když konečně k vašemu stolu přišel, místo klasického boje s vývrtkou a korkem, či v mnohem zábavnějším případě s vývrtkou a šroubovým uzávěrem, začal se ohánět jakousi až futuristicky vypadající věcičkou. Místo klasické spirály barmanského nože vniká do hrdla láhve tenoučká jehla. Jak s tímto chce korek vytáhnout, to vám hlava nebere. A najednou, místo vytažení korku, vám druhou stranou té věcičky pomalu nalévá víno do skleničky. Slovy klasika, „Ten pokrok! Kde se to zastaví?“. Předpokládám, že vaše první setkání s Coravinem, pokud tedy již proběhlo, se neslo v podobném duchu. Mé první setkání s Coravinem bylo jiné. Jako diagnostikovaný milovník vína (rozuměj alkoholik amatér), jsem se před více než rokem zapsal do historie tohoto přístroje jako první oficiální zákazník v České republice (tedy pokud si ho nějaký šprt nekoupil už předtím někde v Americe či jinde mimo oficiální českou distribuci). Slavil jsem narozeniny a v povznesené náladě mi to přišlo jako ideální dárek sám pro sebe. Znáte to, neobdaruješ-li se sám, nikdo jiný to za tebe neudělá. A po roce používání a zkušeností si vám dnes dovolím přednést krátkou recenzi tohoto přístroje. Historie Coravinu je spjatá se jménem Grega Lambrechta. Tomu už v roce 1998 nedala spát myšlenka otevírání či degustování lahví vína bez nutnosti vyjmutí korku. Možnost dát si k večeři sklenici vína, aniž byste museli láhev v dohledné době vypít. Mě většinou trápí problém zcela opačný, ale Grega tato myšlenka natolik zaujala, že se rozhodl ji zrealizovat. Již v roce 2003 dokázal pomocí předchůdce dnešního Coravinu naplnit první sklenici vínem z korkem uzavřené lahve. Po dalším desetiletém vývoji, vyplněném především sledováním změn a zrání vín Coravinem „načnutých“ a porovnáváním s víny nedotknutými, byl finální výrobek na světě. Během zkoušek proběhlo mnoho slepých degustací za účasti světových...
Zápisky z cest: Vysoké Tatry nabízí slovenskou klasiku i degustační zážitky
Horské stravování má svoje specifika: žádné Tripadvisory, Zomata… Na kopci jdete na oběd do té jediné horské chaty, kolem které cestou procházíte, a večer – ač to byste si už relativně vybírat mohli – tam, kam vám zbytky sil dovolí. Ano, vyrazila jsem v létě do hor. Do těch, kde opravdu jeden den potkáte lišku (která z jiných návštěvníků vyloudila svačinu, takže do gastronomického článku stoprocentně patří) a druhý kamzíky (ti už byli jen zoologickým zážitkem). Ještě, že nedošlo aspoň na ty medvědy, kteří se zde jednou za čas zjeví, protože to bych tento krátký příspěvek na téma stravování ve Vysokých Tatrách, potažmo přímo v Tatranské Lomnici, kde jsme se s kamarádkou ubytovaly a odkud podnikly tři (na běžného turistu) relativně náročné výšlapy, pravděpodobně nikdy nesepsala. Jak už jsem naznačila v úvodu, co se týče stravování během dne, člověk si nemohl moc vymýšlet. Pokud se nevybavil dostatečnou svačinou, byl závislý na tom, co mu nabídla jedna, maximálně dvě chaty, které míjel na celodenní túře. I přesto jsem se tentokrát nesetkala s takovou hrůzou, jakou nám před lety naservírovali v (české) Labské boudě. Ač si provozovatelé musí být svého dominantního postavení vědomi, nabízejí obdobný set relativně poctivě připravených jídel: základem byly vždy minimálně dvě husté polévky: lepší zelňačku, tedy po slovensky kapustnicu, jsem u nás asi nejedla. Hutná, plná zeleniny, která jí dala jméno, brambor a masa i klobásek, případně doplněná o kysanou smetanu. A samozřejmě chléb. Kromě ní „frčela“ hodně ještě fazolová. Z hlavních jídel pak převážně guláš a případně pařené kynuté knedle, které nazývají buchtami. Trochu mě mrzelo, že se v nich neukrývaly všudypřítomné borůvky, ale čokoláda. A nesměly chybět ani palačinky. Nezbytné halušky, případně pirohy už byly znamením toho, že daná horská chata je zásobovaná i jinak než jen horskými nosiči (když vidíte, v jakém terénu denně nosí sudy piva i více než stokilové zásoby nealko nápojů a surovin k přípravě jídel, rozmyslíte si, jestli nesníte byť půlkrajíček chleba, který pro vás někdo na vrchol tak pracně vynesl). Pro mě právě zmíněné pirohy představovaly lepší variantu k mnou nepříliš oblíbeným haluškám: surovinový základ je sice prakticky stejný, jídlo alespoň trochu odlehčuje přidaná zakysaná smetana. Ve „městě“ kromě uvedeného menu dostanete již prakticky vše. Jako u nás, tak ani na Slovensku nesmí chybět vyprážaný syr, kromě něj by Pohlreicha trefilo i z všudypřítomných fotonabídek jídla a skutečnosti, že například v tradiční kolibě Stará mama, kam jsme byly z penzionu poslány na první popříjezdovou večeři, nabízeli také desítky druhů pizz. A podle toho také slušně nestíhali. Přesto nám jídlo relativně chutnalo, stejně jako další den v Grill Pubu (na přípravu steaků i vidíte). Zpětně mě trochu mrzí nenavštívení restaurace Slnečný Dom, která byla fakticky jedinou z těch na Tripadvisoru, které jsou skutečně přímo...