Blog
Vivat Zelňák: Slavnosti jahod a třešní
Poté, co jsem nestihla slavnosti chřestu, jsem chtěla navštívit slavnosti jahod a třešní. Těšila jsem se, že ochutnám sladké, slané, kyselé. Nicméně počet podniků a výrobců dobrot, mě trošku zklamal, čekala jsem asi větší zastoupení. Sestava Mikro farma, Veselá Vačice a Jedna báseň, sice super, ale přišlo mi to trochu málo. Byla jsem zvědavá, jak si místní podniky poradí s jahodami a třešněmi ve slaných jídlech a hlavně, že bude z čeho vybírat. Možná jsem prostě jen čekala víc. Dost bylo kritiky a teď ke chvále, ochutnala jsem vietnamskou bagetu s jahodovo-chilli omáčkou z Veselé vačice. A musím říct, že opravdu výborná. Omáčka sama o sobě hodně pálila, nicméně v kombinaci se vším, co v bagetě bylo, se pálivost vytratila. A ta velikost? Pro mě oběd i večeře v jednom. Kromě výše uvedených bylo možné ochutnat a zakoupit marmelády a sirupy od Vandy, čehož jsem využila a odnesla si domů výborný jahodovo-bezový sirup. Ochutnat bylo možné vína od Jana Stávka nebo ovocná přírodní vína, nesměla chybět káva, pečivo z Jeřábkovy pekárny (zkuste někdy jejich cibulový chlebánek, ten je moc dobrý), nabídku zmrzliny, jak jinak než jahodové a třešňové, a taky sladkosti v podání Nebeských dortíčků či dalších výrobců. Opravdu oceňuji snahu oživit Zelňák a udělat z něj centrum všech chutí a hlavně těch tradičních v podobě místních surovin od regionálních pěstitelů, tak výrobců a zpracovatelů těchto produktů. Nicméně pokud se ve stejný den koná na různých místech Brna několik foodfestivalů najednou, jako tomu bylo i víkend 17. – 18. června, je opravdu obtížné si vybrat, kam se vlastně půjde a asi to částečně škodí i samotným akcím. Rozhodně se těším na další Vivat Zelňák, který bude v srpnu, a tématem budou rajčata, tak vesele nakupujte nebo pěstujte, obdivujte a užívejte toho, že máme v Brně takový super trh, kde to na jednom konci voní bazalkou a na druhém jahodami nebo meruňkami. Vivat Zelňák. Foto: Eva...
pokračovat ve čteníGastropostřehy z výletu do Norska: Abstinentkou snadno a rychle
Měsíc v jihovýchodní Asii, dva týdny v jižní Evropě u moře… nebo tři dny v Norsku ☺. Tak nějak vypadá s ne až tak velkou nadsázkou cenová hladina při jídle „venku“, když se vypravíte na sever. Samozřejmě můžete zvolit i nízkonákladovou variantu, kupovat si základní potraviny a z nich si pokrmy případně připravovat sami, ale to by nebyla dovolená podle mého gusta: a ono i ten nákup v obchodě byste museli násobit trojkou. Ceny se totiž v Norsku (alespoň v Bergenu, kde jsem na ty necelé tři dny zakotvila já) pohybují podobně jako u nás: jen v místní měně. A není koruna jako koruna. Co jsem tak ušetřila za letenky, okamžitě jsem opět investovala do svého kulturního obohacování ☺. Samozřejmě po důkladné domácí rešerši. Když jsem proto při noční popříletové procházce zjistila, že jedno z doporučovaných míst je vzdálené asi 50 metrů od mého ubytování, hned se bylo na co těšit. Godt Brød, který má mimochodem v Bergenu (a nejen v něm) několik poboček, je něco mezi kavárnou a pekařstvím: neskutečně milá obsluha vám připraví sandwich z několika možných druhů pečiva na míru: Je libo máslo? Pomazánku? Naše pesto? A co na druhou půlku? Máte ráda sýr? Máme místní. A šunky: hovězí, krůtí a některé i pro milovníky BIO nálepek. K tomu nejrůznější klíčky i drcené olivy. Prostě správné místo pro posilnění se před delším výletem. Ačkoliv seznam, z jakého bylo možná vycházet při výběru snídaňových míst, byl na tak krátký výlet více než dostačující, nakonec to byla moje první a poslední standardní snídaně v Bergenu, pokud nepočítám vafli snězenou s výhledem do fjordu. V neděli bylo totiž před výletem všude zavřeno a odletové pondělí jsem si už jen užívala pohled na moře s banánovým smoothiem v ruce. Těch míst, která jsem gastronomicky plánovala, ale z nějakého důvodu nenavštívila, bylo bohužel více. Na norskou obdobu španělských tapas jsem totiž došla až po zavíračce. Ta mě mimochodem ve 22 hodin, vzhledem k tomu, že v Norsku bylo tuto dobu světlo až minimálně do půlnoci, celkem překvapila. Další neabsolvované místo (ice bar) již nebylo vinou mého svérázného životního stylu, ale protože ještě nebylo vůbec otevřené, ač již bylo uvedené v průvodci pro rok 2016. Představa pití drinku ze sklenice vyrobené z ledu, kterou budu držet v rukavicích, lákala i poměrně zarputilého odpůrce typických turistických atrakcí. Nezvládla jsem také tradiční hot dog, jehož prodejců je v Bergenu snad více, než nyní v Brně těch kebabu. A pokud si pro něj nepůjdete do jakési maloobchodní – kioskové – sítě, většinou budete mít na výběr z několika druhů uzeniny. Mimochodem v těchto prodejnách dostanete také jakousi obdobu naší točené zmrzliny, jen z té naší (alespoň opočenské, která se teď rozšířila snad po celé republice) necítíte tak výrazně rostlinné tuky (vyzkoušeno). Pokud to naopak vezmu z druhého pohledu: ochutnala jsem prakticky vše, co jsem chtěla: místní ryby a mořské plody, a to jak jednoduše připravené na grilu, tak v tradiční norské rybí polévce, sušenou tresku na místních trzích, ale také soba. A koneckonců i ty vafle, které má samozřejmě spousta národů, ale málokterý je asi konzumuje například s místním sýrem (varianta marmeláda se ovšem nabízela taky). K sobímu masu se ještě vrátím: z jednoho druhu úpravy a zejména celkově jen jednoho pokrmu nelze nic vyvozovat, ale i tak mě překvapilo, že nechutná obdobně jako například jelen, jak jsem si představovala. Silnou aromatikou mi tak maso více připomínalo třeba jehněčí. Zvláštní kapitolou je v Norsku samozřejmě alkohol. V běžném obchodě ho nekoupíte a to, že jsem si v neděli mohla dát skleničku na...
pokračovat ve čteníVzhůru na jahody: sběr, příprava a prospěšné látky
Na přelomu května a června je kromě jiného ovoce sezona jahod. U nás doma to znamená pobrat všechny volné nádoby a vyrazit do Šakvic k Jakubčíkům na samosběr. Stejně jako asi půlka Hustopečska. Sezona samosběrů obvykle trvá 3-4 týdny. U Jakubčíků je na výběr z několika odrůd (Queen Elisa, Patty, Rumba), drobné rozdíly mezi odrůdami lze vypozorovat při sběru a ochutnávání. Pro Česko jsou sice nejznámější hlavně Kunratické jahody, ale i jinde po republice je možno sehnat kvalitní a chutné jahody. Starší seznam míst jahodových samosběrů z celé země k nahlédnutí zde. Výhodou samosběrů je zejména to, že nekupujete zajíce v pytli – ovoce můžete vždy ochutnat, vybrat si jen to nejhezčí a víte na 100%, že jde o českou produkci, obvykle také výrazně ušetříte – kilo nasbíraných jahod vás vyjde na 40-60 korun (což je v sezóně až o 50% méně než na stáncích, mimo sezónu ještě mnohem více). Ovoce k vám nemuselo putovat dlouhý čas, je čerstvé, a při sběru si alespoň na chvíli užijete čerstvého vzduchu. Pokud vám čas, prostředky či dostupnost nedovolí navštívit samosběr a jste odkázáni na stánkový prodej, ptejte se po zemi původu, nejlépe i po odrůdě – prodejci české produkce obvykle vědí o jakou odrůdu jde. Vybírejte hezké, dobře vybarvené, pevné a voňavé plody. A orientujte se sezónou, české jahody vždycky seženete hlavně koncem května a během června. V ostatních měsících budou z dovozu. Taktika kterou je nejvhodnější při sběru zvolit zní: nejdřív ochutnejte a pak sbírejte ty, které vám chutnají nejvíc. Člověk by myslel, že mu to pak zabrání ihned po příjezdu začít ihned konzumovat, ale po sběru jsou přece jenom jahody s cukrem a mlékem nebo smetanou prostě tradiční nutností. Nejjednodušší formou zpracování je pouze omyté a odstopkované jahody lehce přisladit cukrem, rozmixovat a zamrazit po menších dávkách dle libosti. Jahody takto skvěle doplní jakýkoliv nepečený dezert po celý rok. Celé kusy jahod můžete zamrazit na pozdější výrobu jahodových knedlíků. Džem z jahod je dost náchylný k plesnivění, takže při jeho přípravě úzkostlivě dbejte na hygienu a nebojte se ho následně sterilovat. Pokud se však výroba povede, jahodový patří k nejchutnějším džemům vůbec. Ke kompotování jahody nedoporučuji, protože jsou poměrně měkké a snadno se rozvaří. Jestli i přesto kompot chcete připravovat, vyberte co nejpevnější a stejně velké kusy plodů. Pokud nasbíráte větší množství jahod, než jaké zrovna máte sílu sníst a zároveň nemáte v plánu je okamžitě dále zpracovávat, uložte je do lednice, ale předem neumývejte, mohly by plesnivět. Ideální je uložit je v jedné vrstvě (já při ukládání beru každou jahodu zvlášť a skládám špičkou nahoru, vejde se jich tak do nádoby více, ale hlavně si při této mravenčí práci každou jahodu zvlášť prohlédnu a před uskladněním vždy vyřadím otlučené kusy, které by se začaly kazit) a nijak nerosit. Zároveň je ale ani nepodkládejte ubrousky, neboť by ztratily přirozenou vlhkost a seschly. Před konzumací je pak umyjte ve studené čisté vodě. Ideální teplota skladování je okolo 5 stupňů a jahody při ní vydrží 2-3 dny, s jejich zpracováním však neotálejte, protože v ledničce po čase ztrácí své aroma. Pokud tedy máte jahodová pole v dosahu, je nejlepší chodit si sbírat ovoce průběžně, podle toho jak máte čas jej zpracovat. Jahody jsou velice bohaté na vitamin C – obsahem kyseliny askorbové se celkem obstojně dokážou vyrovnat i citrusům. Jsou méně...
pokračovat ve čteníFoodPark: Další food festival?
Na sobotní dopoledne jsme se s kamarádkou domluvily, že se zajdeme podívat na FoodPark. Z domu jsem vyrážela náležitě hladová, abych toho mohla co nejvíc ochutnat, a s plánem nakoupit pečivo od místního pekaře. Na FoodParku jsem doposud byla zatím jenom jednou a tehdy mě příliš neuchvátil. Zasloužil si ovšem dostat druhou šanci. Tentokrát si pro mě připravil několik příjemných překvapení, některé negativní dojmy bohužel zůstaly. Brány FoodParku se otevírají v 10:00. Trošku škoda, že všichni prodejci nebyli připravení prodávat a svoje stánky teprve chystali. Nenechaly jsme se odradit a prošly tu hrstku připravených. Stánkaři nás zvali na ochutnávku a velice zapáleně nám o svých produktech povídali. Nakonec jsme se rozhodly pro italský hot dog od Daydream Caffé a bagetu od Vietnamských baget. Musím říct, že spojení rajčat, mozzarelly a rukoly v louhovaném rohlíku s debrecínským párkem bylo poněkud netradiční. Přesto však překvapivě dobré. Akorát bych pro příště párek vyměnila za nějaký jemnější, jeho chuť byla až příliš výrazná. Vietnamská bageta byla také trefou do černého. Na vaše přání vám ji připraví s chilli omáčkou nebo bez ní. Úsměv přidávají zdarma. Jedním ze stánků, které mě nadchly, byla Fajna pasta. Mají obrovský výběr těstovin v nejrůznějších příchutích od kakaových, přes skořicové, sicilské, s červenou řepou až po pravé semolinové. Já jsem koupila fettuccine s medvědím česnekem a těším se, až nám je uvařím s jednoduchou žloutkovou omáčkou s parmazánem. Už teď se mi sbíhají sliny! Skvělý nápad měli v Tropicu. Vyrábí totiž 100% přírodní džusové koncentráty bez cukru, konzervantů a navíc jsou nepasterizované. Koupíte si malý pytlíček, ten si naředíte vodou a jako mávnutím kouzelného proutku máte litr výborného džusu. A pokud koncentrát nespotřebujete hned, vydrží vám v mrazničce až dva roky. Sbohem, tetrapaky, já mám od této chvíle lepší řešení. Závěr naší návštěvy jsme si osladily zmrzlinou od Božského kopečku cukrárny Tutti Frutti. Zatím jsem na ni slyšela pět samou chválu, takže jsem nemohla odolat. Od velice milého pana zmrzlináře jsme nejdříve dostaly ochutnat každou příchuť a teprve potom jsme se rozhodly, kterou si dáme. Naše volba padla na sicilský citron a pražený kokos. Zmrzlina byla opravdu skvělá, těším se, až ochutnám další příchutě. FoodPark ve svém sloganu slibuje, že je největším potravinovým marketem na Moravě. My jsme dneska měly tu smůlu, že docela velké množství prodejců postihly nenadálé technické potíže, a nemohli přijet. Mezi nimi bylo právě i pekařství, takže čerstvý chleba se mi koupit nepodařilo. Nakoupit si tady prý můžete vše pro víkendové vaření. O tomto tvrzení nejsem tak úplně přesvědčena. Nutno uznat, že jsem na FoodParku byla zatím jenom dvakrát, ovšem ani jednou bych tady nenakoupila všechno, co potřebuji. Sortiment prodejců spíš připomíná další z řady food festivalů než trhy a tržnice, které najdete v zahraničí. Nedostává se mi větší výběr stánků se zeleninou a pečivem a naprosto chybí možnost koupit si maso nebo rybu. Pokud jste někdy na dovolené navštívili nějakou tržnici, určitě víte, o čem mluvím. Prostor v tomhle ohledu je veliký a dozajista by se našli farmáři, kteří by rádi své výrobky zákazníkům nabídli. K dokonalosti proto FoodParku ještě kousek chybí. Budu mu však držet palce, aby se mu to...
pokračovat ve čteníCastellana trattoria: Rodinná a tradiční Itálie podle babiččiných receptů
V centru Brna na Novobranské ulici stojí rohová restaurace, která každý den vypráví příběhy domácí kuchyně inspirované slunnou Itálií. Castellana trattoria, kterou vede rodilý Ital a v Brně velmi populární restauratér Sergio Bellini, umí zkombinovat rodinnou pohodu a tradiční italskou gastronomii. Vaří podle receptů vlastní babičky, díky čemuž můžete ochutnat skutečnou Itálii, jak ji poznal i on sám ve svém dětství. Castellana trattoria patří mezi mé oblíbené podniky, proto jsem Sergia nedávno navštívila, aby v rozhovoru kouzlo své trattorie přiblížil i vám. Sergio, mohl bys představit svou restauraci a kuchyni, kterou tu vaříš? Koncept Castellany je postavený na tradiční domácí italské restauraci. To znamená, že atmosféra i jídlo, které nabízíme, musí vyvolat dojem jednoduché, tradiční italské restaurace, která se v Itálii nazývá trattoria. S ní se můžete setkat spíše na venkově nebo na menších městech a je synonymem pro rodinnou restauraci, kde můžete ochutnat místní domácí kuchyni. Tento koncept chceme držet i tady, přestože jsme v centru města 🙂 Chceme vyvolat atmosféru, která je jednoduchá, přátelská, domácí a tradiční. Na co v restauraci nebo kuchyni kladeš největší důraz? Na čem si dáváš nejvíce záležet? Právě protože chci zachovat koncept trattorie, snažím se, abychom používali kvalitní suroviny, protože ty jsou základem dobré kuchyně, a zpracovávali je tradičním stylem. Na druhé straně chci dělat opravdu tradiční Itálii, proto jsme zvolili domácí styl, který zachovává tradice. Používáme například recepty mé babičky a prababičky. Z jakých surovin vaříš? Snažím se používat co nejvíce lokálních surovin, které respektují styl, který má být zachovaný. Například vejce jsou lokální farmářská, protože nemá smysl dovážet je z Itálie. Také máslo odebíráme od zdejšího dodavatele Gran Moravia, protože zpracováním odpovídá italským recepturám. Když je však potřeba originálních surovin, jako například Parmigiano Reggiano, prosciutto, pancetta, Pecorino Romano, olivový olej a další, dovážíme je přímo z mého rodného regionu, kde jsou vyráběny tradičně a nejsou zpracovávány průmyslově. Na jakou část Itálie se tvoje kuchyně specializuje? Na celou Itálii. Dělali jsme a budeme znovu dělat regionální menu, kdy vybereme konkrétní region a připravíme tamní tradiční pokrmy, aby hosté poznali, že italská kuchyně neznamená jen celek, ale že je také hodně regionální. S jídlem pak kombinujeme i regionální víno. Vždycky říkám, že díky tomu má člověk pocit, že může procestovat Itálii i v Brně 🙂 Kromě toho připravujeme také sezónní věci podle nabídky, kterou dá matka příroda. Jak se do vaření, resp. do konceptu celé restaurace promítá známý italský temperament? Já jsem charakterem spíše Angličan než Ital. Pocházím ze severu, kde jsme daleko klidnější než Italové z jihu, které znáte třeba z filmů. Já se z restaurace snažím udělat především rodinné prostředí, i proto jsme malý podnik a pracuje tu jen lidé, které domácí pojetí také oslovilo. Interiér je pak ve středomořském stylu, aby vynikla atmosféra. Jednoduchý, čistý, sympatický, uvolněný styl, který používají klasické trattorie, žádné – jak říkám – „hogo fogo”. Když k nám přijedou Italové, dokonce říkají: „Jé, to vypadá úplně jako doma.” Kdy vznikla myšlenka otevřít si vlastní restauraci? Původně jsem pracoval v jiném oboru. V ČR žiju už více než 20 let. Jako obchodní zástupce jsem cestoval po celém Česku i Slovensku a spoustu času jsem trávil právě v restauracích. Ale nikde jsem nenašel styl, který by mi byl známý z Itálie, takový ten zlatý střed. Buď je to extra luxus, anebo extra „hospoda”. Protože jsem milovník dobrého jídla,...
pokračovat ve čteníŠpilberk food festival zas a znovu
S různými gastro-víno-kávo a bůhvíjakými festivaly se nám poslední dobou tak roztrhl pytel, že člověk neví, ani kam dřív skočit. Typickou ukázkou byl první červnový víkend v Brně. Festival vína pod Petrovem, VinFest na výstavišti, Vínománie na Náměstí svobody, studentský WinePicnic na Vinařkách, vyhlášení Vinařství roku, Gourmet Mikulov, Špilberk food festival… to všechno by měl každý milovník dobré gastronomie a vína dle představ pořadatelů stihnout (a to jsem určitě ještě na nějaký fest zapomenul). To, že kupní síla v Brně je především co se týče dobrého jídla a vína pořád výrazně omezená, to už asi nikoho nenapadlo. A tak se není moc čemu divit, že i přes vzrůstající popularitu gastro-akcí, nebylo nikdo moc narváno. A to nemluvím o sobotních ohňostrojích na Príglu, kam se půlka Brna začíná přesouvat preventivně už po obědě, aby stihla to nejlepší místo na pláži a ideálně ještě pár piveček a klobásku před prvním výstřelem. Já jsem navštívil WinePicnic, na skok i festival vína pod Petrovem a především tradičně Špilberk Food Festival. Svoboďáku jsem se raději po předchozích zkušenostech vyhnul. Samotný Špilberk Food Festival se konal letos již po páté. A stejně jako v loni ve mne zanechal trochu rozporuplné pocity. Navštívil jsem jej pro jistotu v pátek i v sobotu. Pátek je koncipován jako takový startovací den pro různé VIP, pozvané hosty a především pro ty, kterým není líto dát 1750 Kč za vstup a nemít v tom skoro nic. Resp. 750 Kč na festivalové platidlo Florén, a zbývajících 1 000 Kč na Welcome drink, možnost navštívit řízenou degustaci nebo okřídlené tvrzení „snížená kapacita areálu“ – což vzhledem ke skutečnosti, že v pátek je zde vždy nejvíce lidí, zní úsměvně. Ale proč ne, pouze při uvědomění, že ony startovací Florény Vám vydrží tak dvě až tři zastávky a pak hurá znovu do směnárny, stává se ze Špilberku docela nákladná trachtace. V sobotu a v neděli je akce již o poznání levnější, vstup stojí 400 Kč v předprodeji. Překvapivě však v tyto dny bylo relativně málo lidí a především výrazně méně utráceli. Spíše se procházeli, občas nakoukli, občas něco ochutnali – a to nejlépe skupinově. Na tržbách restaurací se to při konečném sčítání docela projevilo. A co všechno tedy za své peníze dostanete? Především velmi příjemný pořadatelský standard a úroveň akce. Možná se Vám to nezdá, ale krásně jsem si to uvědomil při letošní návštěvě Prague Food Festivalu, kde Vám při vstupu slavnostně předají plastový příbor (ten zapomenete na talíři po prvním snězeném jídle a musíte si za 30 Kč kupovat nový), při přesunu z jedné části areálu do druhé Vám pro jistotu seberou skleničku, a sednout si u většiny restaurací můžete maximálně na zem. Takže za to určitě body plus. Podobně zajímavé jsou doprovodné akce a prezentace na pódiu. Co však bohužel na festivalu nedostanete, je TOP gastro zážitek. Je škoda, že z festivalu postupně zmizela většina těch nejlepších brněnských restaurací. Spousta z nich to dříve zkusila, někdo jednou, někdo vícekrát, ale poslední dva roky už takřka všechny vzdaly. Nejúspěšnější byl v tomto myslím rok 2014, kdy byly otevřeny i jižní terasy a byly plné. I jeden z posledních matadorů, restaurace Pavillon letos chyběla. Když se pak bavíte s provozovateli nebo majiteli dotyčných podniků, všichni se shodují na jednom. Obrovské náklady (pronájem místa, suroviny, personál, logistika) a nulové přínosy. A tak se nám prostor...
pokračovat ve čteníRůžovka na léto
Když nám konečně o víkendu zase vykouklo pořádně sluníčko, trávil jsem celé odpoledne sekáním trávy na zahradě. Mám to rád, jezdím si tam a zpět, vytvářím různé obrazce, a hlavně mám pod stromem na stole založenou pěkně v ledu láhev vína. A vždy když jedu kolem, dám si hlt, někdy dva. Postupně pak získávají moje obrazce v trávě nové a nové rozměry, práce mi jde od ruky. Soused odvedle stál u bazénu, sledoval stoupající hladinu (myslím v jeho bazénu, ne moji), a po chvilce na mne zavolal. Prý, že by potřeboval na léto nějaké růžovky, a jestli nemám typ. A že k bazénu je to to nejlepší. A nápad na článek byl tu. Protože které víno je více trendy na jaro a léto, než růžové? Nejdřív jsem chtěl jít psát hned, ale šli jsme se sousedem vybírat nějakou růžovku do sklepa, a pak už byla noc. Růžová vína nemají v České republice nějakou hlubokou a dlouhotrvající tradici. A ač první zmínky o růžových vínech ve světě pochází někdy z dob Hippokrata, u nás byla vždy spíše opomíjena a výrobci se soustředili na vína bílá a červená. Souvisí to určitě s lehkostí růžových vín, jejich primární ovocností a jednoduchostí, která mnohdy nedává dostatečně vyniknout terroir. Vína bývají často plochá, unifikovaná, bez nápadu a jedinečnosti. Dodnes Vám i mnoho tuzemských vinařů bude tvrdit, že růžovky jsou jen jakási móda, a že pořádná vína z nich ani nemohou být. Nakolik mají pravdu, nechám spíše na Vašem posouzení, ale pouze pro Vaše uklidnění doplním, že nejsme v tomto směru žádnou výjimkou. Celosvětově byla vždy výroba růžových vín spíše na vedlejší koleji oproti klasickým vínům. Těch výjimečných regionů a opravdu ikonických růžových vín je relativně málo. Ale dávám si za úkol jich ještě do léta několik ochutnat, a doporučit na Vaše letní dovolené. U nás o módě růžových vín můžeme hovořit v posledních cca 12 letech. Jedním z nejznámějších tuzemských propagátorů byl a je vinař Jiří Hort z Dobšic u Znojma, jehož růžová vína představují špičku v této kategorii u nás. Růžová vína se postupně stala vinařským marketingovým artiklem číslo jedna, podobně jako vína Svatomartinská. Moravským vinařům pomohla jednak zastavit klesající trend prodeje červených vín – tj. problém přebytku modrých hroznů, a jednak i zjednodušila samotné zpracování modrých hroznů a výrobu vína. Pro mnohé konzumenty se také stala jakýmsi vstupním můstkem k vínu (opět podobně jako Svatomartinská vína). V současné době představují růžová vína přibližně 10% tuzemské produkce. Toto číslo se poslední 3 roky již výrazně nemění, poptávka je již konstantní a odpovídá možnostem a nastavení trhu. Ve většině případů se jedná o lehčí, příjemně ovocná a svěží vína, určená k rychlému pití spíše během jarních či letních měsíců. A jelikož jsou růžová vína i výborným parťákem do gastronomie, stala se postupně nedílnou součástí mnohých letních grilovacích párty či pikniků. Růžová vína si totiž krásně dokáží poradit i s lehčím hovězím steakem, uzeninami nebo burgrem, výborná kombinace je s lososem, krůtím masem či krevetami. Hlavně dobře nachladit na ideálních 8 stupňů. Postupně se u nás také vyprofilovalo několik vinařství, která svými růžovými výrobky mnohdy vyvrací ono tvrzení o „ne-pořádnosti“ těchto vín. Jen namátkou, určitě ochutnejte růžová vína z vinařství Jan Stávek, vinařství Vajbar nebo výše zmíněného Jirky Horta. Krásná růžová umí i ve Znovínu nebo u Volaříka. A abych nebyl ve svém dnešním příspěvku...
pokračovat ve čteníRebarborové koláčky s medem
Momentální rebarborová sezóna nahrává tomu upéct si z ní báječný koláč. Tyhle koláčky svým stylem připomínají francouzské koláče plné lahodného krému. Oslazené nejsou klasicky cukrem, nýbrž medem. A díky kombinaci špaldové a hladké mouky nemusíte mít až tak špatný pocit, až je budete mlsat. Budete totiž mít co dělat, abyste je všechny nesnědli na posezení! Na 10 malých koláčků nebo 1 velký koláč budete potřebovat: 100 g hladké mouky 100 g hladké špaldové mouky 100 g moučkového cukru 100 g másla 1 vejce špetku soli 500 g rebarbory 2-3 lžíce třtinového cukru 3 vejce 70 g medu 250 g hustého bílého jogurtu 1 lžíci kukuřičného škrobu 1 lžičku vanilkového extraktu Nejprve si nachystejte těsto. Z prvních pěti ingrediencí v seznamu uhnětejte hladké těsto a nechte ho minimálně půl hodiny zabalené ve folii odpočinout v lednici. Pokud ho tam odložíte až do druhého dne, nic se nestane, těstu to leda prospěje. Rebarboru omyjte, oloupejte a nakrájejte na malé špalíčky. Dejte ji do mísy a promíchejte s třtinovým cukrem. V druhé míse si nachystejte krémovou směs z vajec, medu, jogurtu, kukuřičného škrobu a vanilkového extraktu. Troubu si předehřejte na 180°C. Těsto rozválejte na stejně silný plát a vykrajujte z něj kolečka o něco větší, než je průměr vašich formiček. Pokud plánujete upéct velký koláč, postupujte stejně, jen nevykrajujte kolečka. Těstem vyložte formičky/formu a případné přečnívající okraje seřízněte. Na těsto nejdříve rovnoměrně naneste rebarboru promíchanou s cukrem. Poté ji zalijte krémovou směsí. Malé koláčky pečte v předehřáté troubě 20-30 minut, dokud náplň nezpevní a nezačne zlátnout. Velkému koláči v troubě dopřejte 30-40 minut. Foto: Lenka...
pokračovat ve čteníReport: Slavnosti Chřestu v Ivančicích
Ivančické Slavnosti chřestu se letos konaly již po 22. Tradiční akce přitahuje stále pozornost obrovské skupiny návštěvníků – letos se zúčastnilo okolo 11 000 lidí. K takto vysokému číslu jistě dopomohlo i skvělé letošní počasí. Ivančicko bylo dříve oblastí kde se pěstoval výborný český chřest, dnes už tomu tak bohužel není. Čerstvý chřest, který bylo možno zakoupit byl z Hostína u Vojkovic (www.ceskychrest.cz). Trochu mne zklamalo, že v tak teplém počasí neměli chřest skladovaný na ledu nebo aspoň v nějakých chladících boxech, ale volně v bedýnkách. Zvlášť když všechny rady ohledně chřestu apelují na jeho absolutní čerstvost. I tak se ale prodalo okolo 3 tun českého chřestu (bílého i zeleného dohromady). Hlavní program Slavností se odehrával na Ivančickém náměstí, kde byly umístěny dvě stage (jedna kulinářská, jedna hudební) a stany restaurací s posezením pod slunečníky. V bočních ulicích centra města se pak dál rozprostíral doprovodný program – řemeslný jarmark a stánky Foodparku s regionálními specialitami, vínem a sýry. Pokud by někdo rád navštívil podobné stánky i během roku, má šanci vždy 1x za 14 dní v Brně v hale Malá Amerika kousek od vlakového nádraží (www.foodpark.cz). Na kulinářské stage jste mohli během soboty zahlédnout show Petra Stupky a v neděli dokonce i Jana Punčocháře. Oba kuchaři připravovali recepty a speciality z chřestu. Za zvláštní pozornost určitě stály smažené kohoutí hřebínky v Punčochářově pojetí. Hudební stage ovládly v pátek vystoupení lokálních škol a školek, v sobotu pak vládla ráno dechová kapela následovaná zpěvačkou Naty Hrychovou. Odpoledne si vysloužila velké publikum skupina Čankišou. Program pro děti i dospělé doplňovalo také promítání v kině během všech tří dnů Slavností. Nutno dodat že v průběhu parného dne bylo zchlazení se v kině příjemným osvěžením. Pro zájemce bylo také otevřené muzeum a expozice Vladimíra Menšíka a Alfonse Muchy. Pro foodies bylo samozřejmě hlavní atrakcí ochutnávkové chřestové menu lokálních restaurací. Čtyři restaurace z Brna (La Bouchée, Bohéma, SONO Restaurant a Meat and Beer), Rajhradská Kaizen, Ivančická Mosillana a Hotel Ryšavý z Vémyslic se snažily nabídnout ty nejzajímavější pokrmy z chřestu. V menu se často opakovala krémová chřestová polévka, byť pokaždé různě ochucená, svěží změnou pak byla miso polévka s chřestem restaurace Kaizen. Ze všech skvělých pokrmů mě zaujal např. chřestový hotdog z La Boucheé, čokoládový dortík s chřestovým prachem a pravým zlatem nebo jelení ragú se zeleným chřestem. Lehkým zklamáním byl chřestovo-banánový sorbet, který chřest viděl (kromě špičky zapíchnuté ve výsledné porci) spíše jen z rychlíku. Naopak za pochvalu rozhodně stojí domácí ovocné šťávy a limonády některých restaurací jakožto alternativa ke všudypřítomným přeslazeným syceným čepovaným nápojům. Dalším velkým plus, které stojí za zmínku je jednoznačně použití ekologickách tácků a příborů, ani ve velkých městech na podobných akcích to zatím není úplně běžným standardem. Za tento počin tedy dávám organizátorům velké plus. Poněkud méně příjemné však bylo ve finále placení – u stánků restaurací (na rozdíl od všech ostatních stánkařů) bylo třeba platit festivalovými tolary – což poslední dobou také není nezvyklé. Nepohodlná ale byla hodnota tolarů kdy jeden představoval 10 kč. V momentě kdy bylo třeba platit několik chodů a odpočítávat třeba 25 tolarů, byl to trochu problém – tenký papír v rukou klouzal a člověk se snadno přepočítal. Určitě by bylo fajn pro příště zvednout hodnotu tolaru třeba alespoň na 20 Kč. Ve finále ale byla celá akce velice fajn, dobré jídlo bylo možné zapíjet...
pokračovat ve čteníMilovník vína?
Dobrý den. Moje jméno je Martin Procházka, a živím se jako milovník vína. Zní to divně takové představení na začátek? Asi si pod pojmem zaměstnání „milovník“ představíte spíše něco mezi gigolem, sňatkovým podvodníkem či profesionálním účastníkem reality show. Ale živit se jako milovník vína? Trošku Vám to rozvedu a vlastně se i lépe představím. S vínem obchoduji, nakupuji ho a prodávám, doporučuji ho zákazníkům pro různé příležitosti. O vínu hodně mluvím – nejvíce a nejraději na degustacích a setkáních s podobnými milovníky vína, jako jsem já. O víně dokonce učím – na sommelierských kurzech, dělám školení pro své odběratele či přednáším na konferencích. O víně rád čtu a poslouchám o něm mluvit ostatní. O víně píši. Za vínem rád cestuji. O víně se mi zdá. Víno každý den piji. Víno se postupně stalo nedílnou součástí mého života. Není to už dostatečná definice milovníka, či chcete-li možná i blázna? Víno je pro mne především radost. Radost ze všech zážitků, které mi tento nápoj a kultura s ním spojená nabízí. Tu radost, když rozděláte láhev vína, nalijete si pohárek a poprvé přivoníte, ochutnáte. Radost je také vidět nádherné vinice zalité sluncem, ochutnávat hrozny, povídat si s vinařem. A když se pak vinaři podaří vyrobit opravdové velké víno, ta radost „být při tom“. Nebo když vidíte spokojené lidi kolem sebe, jak jim chutná, jak mají rádi víno podobně jako vy. Velkou radost mám, že popularita vína u nás stále roste. Víte že za posledních 10 let se v naší zemi spotřeba vína na osobu takřka zdvojnásobila? V roce 2015 to bylo krásných 21 litrů vína na osobu. Je to sice pořád ještě výrazně méně než je evropský průměr (cca 36 litrů), a ještě méně než u přeborníků v této disciplíně – ve Francii, Itálii či Portugalsku (přes 50 litrů), ale výsledek je to uspokojivý. Někde jsem dokonce četl, že nejvíce vína na hlavu se vypije ve Vatikánu, ale v oficiálních statistikách to nějak nemůžu dohledat. Víno je pro mne přátelství. Nejenom mé s vínem samotným, ale především s lidmi okolo něj. Víno je nápoj, který nás všechny spojuje a posouvá naše soubytí někam dál. Po chlastu se blbne, po pivu se kyne, ale po vínu… se zpívá. Víno Vás dokáže udržet na nohou celou noc. Budete tančit, zpívat a radovat se. Víno, ženy, zpěv. Ne nadarmo se to říká, platí to stoprocentně. S vínem mám spojená ta mnohá krásná setkání v mém životě. A ty nejkrásnější okamžiky v životě si zaslouží láhev Champagne. Víno je pro mne zážitek. Okamžitý i procítěný. Ta chvíle, když objevíte něco nového, jedinečného. Ten zážitek z okamžiku, kdy porozumíte myšlence vinaře, jeho tvrdé práci a filozofii. Když plánuji svoji dovolenou, řídím se takřka bezvýhradně podle jednotlivých vinařských apelací a oblastí. Chci za vínem a vším, co s ním souvisí. Hledám špičkovou gastronomii, kde můj zážitek z regionu dostává další rozměr. A když se pak víno úžasně snoubí s místní specialitou, to je ten opravdový zážitek. Víno je pro mne zdraví. A nejenom v onom známém zvolání „na zdraví“, ale v celé své podstatě. Je to nejpřírodnější nápoj – snad kromě vody – který znám. Čistý, přímý, bez příkras. Víno je jediný nápoj, které je k Vám vždycky naprosto upřímný. Jak říká můj oblíbený strýček Henry z filmu Dobrý ročník od Ridleyho Scotta – „víno je jemný nektar,...
pokračovat ve čtení