Blog
Z deníku táborové kuchařky: jak jsem vařila pro skauty
Ještě před odjezdem na skautský tábor jsem se chtěla podělit v článku o to, jak se těším a připravuji na to, že budu v roli kuchařky. Co čert nechtěl, nestihla jsem to, a proto se s vámi podělím rovnou o to, jak to vlastně celé dopadlo. V první řadě pro takové množství lidí (+-60! 5 jídel denně) jsem sice nevařila poprvé, nikdy to však nebylo déle než víkend, takže 14 dní mě opravdu trochu děsilo. Ale jelikož na tábory jezdím už spousty let, okoukala jsem činnost svých strýčků, kteří nám vždycky vařili. Letos tomu bylo poprvé revolučně jinak a my se museli a zároveň i chtěli o kuchyň a celý chod tábora postarat sami. Vaření a hospodaření bylo tedy mou parketou. Před samotným táborem proběhla důkladná příprava a analýza starých táborových jídelníčků a zpětných vazeb, které nám děti na konci tábora vyplňovaly. Zároveň jsem chtěla dostat do jídelníčku víc zeleniny a ovoce a taky věčný boj, naučit děti jíst pomazánky. Při sestavování jídelníčku jsem tedy vycházela z toho, na co si troufám, co děti jí, co chci aby jedly a taky z několika riskantních pokusů (nakyne/nenakyne mi to těsto?), které se nakonec vyplatily. Možná vám vrtá hlavou, jak může jeden člověk zvládat tolik práce, ale věřte, nebyla jsem na to sama. Bez pomoci ostatních by to nešlo. Škrabky a nožíky v rukou našich dětí někdy hbitě, jindy velmi osobitým způsobem (třeba z velké brambory udělaly bramboru téměř neviditelnou) pomáhaly čistit, loupat, škrábat. A myslím, že to pro ně byla velmi užitečná zkušenost se podílet na přípravě jídla, některé do té doby škrabku snad ani neviděly a po čase si práci s ní docela osvojily. Starší holky dokonce velmi rády a zcela dobrovolně nabízely výpomoc, a to i před budíčkem!! Jelikož nevaříme na klasickém sporáku, ale na „míru“ vyrobeném, bylo možné vařit v několika velkých hrncích najednou a do toho třeba ještě sušit krutony do polévky. Slovo sporák možná nevystihuje vzhled a vlastnost této téměř tunu vážící věci správně. Správně je asi krematorium nebo Záhořovo lože, protože krematorium spotřebuje půlku lesa, než v něm uvaříte oběd. A to horko u toho, sežehnuté nohy, popálené prsty…výčet zranění je opravdu rozmanitý. A co, že jsme to vlastně vařili? Vzala jsem si sebou jednu ze svých mnoha kuchařek. Kuchařku, na kterou nedám nikdy dopustit a Roman Vaněk by za ni měl dostat metál, protože podle ní snad zvládne i člověk vařečkou zcela nepolíbený. Poklady klasické české kuchyně jsou plné jednoduchých jídel, se kterými se podle mého názoru děti setkávají často i doma. A množství? Míry byly různé, někdy od oka, jindy devítinásobek z receptu. Nepochybělo nám nikdy, vždy něco málo zbylo a to zbagrovala noční hlídka. Dokonce došlo i na hec. Nasmažit vdolky? Proč ne. Stačí 4,5 kg mouky, necelé kilo másla a cukru, vlažné mléko, 4,5 kostky kvasnic, 9 špetek soli a vytrvalého ručního robota, který zvládl hodinu v kuse míchat kynuté těsto a 3 pekáče s olejem. Víc jak 200 vdolků bylo hotových, panečku, ty jim šmakovaly. Takže od masa na kmínu a mrkvi, jsme měli taky mnou proklínaný smažák, na který mám několik památek na rukou v podobě popálenin, byla taky čína a čočka, guláš, tortily, špízy, kynuté knedle, knedlo-vepřo nebo 24 litrů krupice. Myslím, že jsme se neměli špatně. No, a protože, mě občas můžete zahlédnout přes okno v Laskominách od Maryny, tak co by to bylo za pomocníka v Laskominách, kdybych si na táboře...
pokračovat ve čteníRecept: arašídové sušenky s čokoládou
Opět jsem zalovila jsme opět na blogu Call me cupcake, a to jednoduše protože jsem naladěna severně, vyrážíme totiž na sever. Blog Lindy Lomelino je moc povedený a ráda zkouším její recepty, ale občas je nutno brát s rezervou množství cukru, jako tomu bylo i v tomto případě, proto jsem v receptu cukru ubrala. Rozhodla jsem se, že nám na cestu do Švédska a Norska upeču sušenky. Protože budeme 14 dní živořit v autě, spát pod stanem a objevovat krásy především tedy Norska, vybrala jsem arašídové sušenky s čokoládou. Docela taková kalorická bomba, takže na cestování super, ještě nám přijdou vhod, až si místo 6 hodinové túry, uděláme túru na 12 hodin. Po loňské návštěvě jsme ani letos neodolali a vracíme se na místo činu a pokračujeme s Mercedesem dál na sever, ideálně na Lofoty, když nás auto nezradí. Budeme potřebovat: 300 g hladké mouky + 3 lžičky kypřícího prášku 150 g cukru moučky 125 g másla 4 lžíce arašídového másla 150 g arašídů (nesolených!) 50 g mléčné čokolády 100 g hořké čokolády 3 vejce vanilkový cukr nebo špetku vanilky Nejprve si připravíme máslo. Necháme jej na pánvi zhnědnout a rozvonět. Ale pozor, nespálit, musí vonět po karamelu. Docílíte toho tak, že jej necháte na pánvi cca 4 minuty na mírném plameni ohřívat, je nutné ho však hlídat. Takto zhnědlé máslo si přecedíme přes sítko a necháme vychladnout. Mouku promícháme s kypřícím práškem. Vejce vyšleháme s cukrem do pěny a přidáme vanilku, vychlazené máslo a arašídové máslo. Šleháme, dokud se vše důkladně nespojí. Postupně vmícháme mouku s kypřícím práškem. Vznikne lepivá mazlavá hmota, do které přidáme arašídy a nakrájenou čokoládu. Promícháme a tvarujeme malé kuličky. Pečeme v předehřáté troubě na 175 ˚C cca 15 minut. Ráda bych napsala, že jsem už sbalená, opak je však pravdou, zítra ještě razím do Boleradic na Festival autentických vín, jak jinak než pracovně. Ještě večer si napeču 3 chleby a 1 focacciu na cestu a 20 čokoládových tartaletek někomu na oslavu a tadáá můžu se sbalit a brzo ráno v neděli vyrazit směr Německo na trajekt do Švédska. Žádnou cestovní horečku nemám, nemám na ni zkrátka čas. Zato čeho se děsím, je cesta trajektem, kterou jsem minule velmi špatně nesla, tak to pojistíme Kinedrylem. Taky předpokládám, že po návratu vyzkouším upéct nějakou tradiční skandinávskou sladkost, viděla bych to tak na ty moc dobré skořicovo-kardamomové šneky. A že se taky konečně dostanu ke kuchařce, kterou jsem si koupila ještě před státnicemi a od té doby jsem se k ní nestihla dostat. Foto: Eva...
pokračovat ve čteníCoravin: domácí mazlíček vínomilce?
Možná jste si toho v poslední době už všimli. Přišli jste do oblíbené restaurace, a při volbě pití jste si najednou mohli vybírat z mnohem více vín rozlívaných na skleničku. Výborně řekli jste si, konečně si můžete dát oblíbené víno, aniž byste byli nuceni dopíjet na sílu celou láhev, a druhou polovinu obědové útraty pak již ve velmi uvolněné atmosféře věnovat řidiči služby drink and drive. Navíc jste nalezli v nabídce i mnoho dražších vín, která se prostě dříve z ekonomických důvodů nerozlévala. Ono totiž deci vína za 100 a více korun neprodáte každému, a držet si takto více otevřených lahví, a po týdnu či dvou je vlévat do dřezu či do rizota je trošku netržní. Nejprve vás asi napadlo, že majitel restaurace vyhrál v EuroJackpotu ty dvě miliardy, a vaše budoucí stravování je dotované. S blížící se postavou sommeliéra Vaše napětí a očekávání vrcholilo. A pak to přišlo. Respektive když konečně k vašemu stolu přišel, místo klasického boje s vývrtkou a korkem, či v mnohem zábavnějším případě s vývrtkou a šroubovým uzávěrem, začal se ohánět jakousi až futuristicky vypadající věcičkou. Místo klasické spirály barmanského nože vniká do hrdla láhve tenoučká jehla. Jak s tímto chce korek vytáhnout, to vám hlava nebere. A najednou, místo vytažení korku, vám druhou stranou té věcičky pomalu nalévá víno do skleničky. Slovy klasika, „Ten pokrok! Kde se to zastaví?“. Předpokládám, že vaše první setkání s Coravinem, pokud tedy již proběhlo, se neslo v podobném duchu. Mé první setkání s Coravinem bylo jiné. Jako diagnostikovaný milovník vína (rozuměj alkoholik amatér), jsem se před více než rokem zapsal do historie tohoto přístroje jako první oficiální zákazník v České republice (tedy pokud si ho nějaký šprt nekoupil už předtím někde v Americe či jinde mimo oficiální českou distribuci). Slavil jsem narozeniny a v povznesené náladě mi to přišlo jako ideální dárek sám pro sebe. Znáte to, neobdaruješ-li se sám, nikdo jiný to za tebe neudělá. A po roce používání a zkušeností si vám dnes dovolím přednést krátkou recenzi tohoto přístroje. Historie Coravinu je spjatá se jménem Grega Lambrechta. Tomu už v roce 1998 nedala spát myšlenka otevírání či degustování lahví vína bez nutnosti vyjmutí korku. Možnost dát si k večeři sklenici vína, aniž byste museli láhev v dohledné době vypít. Mě většinou trápí problém zcela opačný, ale Grega tato myšlenka natolik zaujala, že se rozhodl ji zrealizovat. Již v roce 2003 dokázal pomocí předchůdce dnešního Coravinu naplnit první sklenici vínem z korkem uzavřené lahve. Po dalším desetiletém vývoji, vyplněném především sledováním změn a zrání vín Coravinem „načnutých“ a porovnáváním s víny nedotknutými, byl finální výrobek na světě. Během zkoušek proběhlo mnoho slepých degustací za účasti světových odborníků na víno, chutnala se vína i po pěti letech po zásahu, a vždy se skvělými výsledky. V roce 2011 byla založena společnost Coravin LLC a v roce 2012 bylo vyrobeno prvních 10 prototypů přístroje. Jejich cena byla v té době závratných 4000 dolarů, a prototypy byly určeny pro partnerské restaurace na testování v běžném gastronomickém provozu. Dnes už je na mezinárodním trhu Coravin dobře etablovaným přístrojem za cenu začínající na hranici 300 dolarů. Seženete ho dokonce v různých designových barevných provedeních. Princip přístroje je velmi jednoduchý. Korkem pronikne velmi tenká jehla a skrze ní se víno do sklenice nalije. Prostor v lahvi, uvolněný vínem, se zaplním argonem. Tento vzácný...
pokračovat ve čteníZápisky z cest: Vysoké Tatry nabízí slovenskou klasiku i degustační zážitky
Horské stravování má svoje specifika: žádné Tripadvisory, Zomata… Na kopci jdete na oběd do té jediné horské chaty, kolem které cestou procházíte, a večer – ač to byste si už relativně vybírat mohli – tam, kam vám zbytky sil dovolí. Ano, vyrazila jsem v létě do hor. Do těch, kde opravdu jeden den potkáte lišku (která z jiných návštěvníků vyloudila svačinu, takže do gastronomického článku stoprocentně patří) a druhý kamzíky (ti už byli jen zoologickým zážitkem). Ještě, že nedošlo aspoň na ty medvědy, kteří se zde jednou za čas zjeví, protože to bych tento krátký příspěvek na téma stravování ve Vysokých Tatrách, potažmo přímo v Tatranské Lomnici, kde jsme se s kamarádkou ubytovaly a odkud podnikly tři (na běžného turistu) relativně náročné výšlapy, pravděpodobně nikdy nesepsala. Jak už jsem naznačila v úvodu, co se týče stravování během dne, člověk si nemohl moc vymýšlet. Pokud se nevybavil dostatečnou svačinou, byl závislý na tom, co mu nabídla jedna, maximálně dvě chaty, které míjel na celodenní túře. I přesto jsem se tentokrát nesetkala s takovou hrůzou, jakou nám před lety naservírovali v (české) Labské boudě. Ač si provozovatelé musí být svého dominantního postavení vědomi, nabízejí obdobný set relativně poctivě připravených jídel: základem byly vždy minimálně dvě husté polévky: lepší zelňačku, tedy po slovensky kapustnicu, jsem u nás asi nejedla. Hutná, plná zeleniny, která jí dala jméno, brambor a masa i klobásek, případně doplněná o kysanou smetanu. A samozřejmě chléb. Kromě ní „frčela“ hodně ještě fazolová. Z hlavních jídel pak převážně guláš a případně pařené kynuté knedle, které nazývají buchtami. Trochu mě mrzelo, že se v nich neukrývaly všudypřítomné borůvky, ale čokoláda. A nesměly chybět ani palačinky. Nezbytné halušky, případně pirohy už byly znamením toho, že daná horská chata je zásobovaná i jinak než jen horskými nosiči (když vidíte, v jakém terénu denně nosí sudy piva i více než stokilové zásoby nealko nápojů a surovin k přípravě jídel, rozmyslíte si, jestli nesníte byť půlkrajíček chleba, který pro vás někdo na vrchol tak pracně vynesl). Pro mě právě zmíněné pirohy představovaly lepší variantu k mnou nepříliš oblíbeným haluškám: surovinový základ je sice prakticky stejný, jídlo alespoň trochu odlehčuje přidaná zakysaná smetana. Ve „městě“ kromě uvedeného menu dostanete již prakticky vše. Jako u nás, tak ani na Slovensku nesmí chybět vyprážaný syr, kromě něj by Pohlreicha trefilo i z všudypřítomných fotonabídek jídla a skutečnosti, že například v tradiční kolibě Stará mama, kam jsme byly z penzionu poslány na první popříjezdovou večeři, nabízeli také desítky druhů pizz. A podle toho také slušně nestíhali. Přesto nám jídlo relativně chutnalo, stejně jako další den v Grill Pubu (na přípravu steaků i vidíte). Zpětně mě trochu mrzí nenavštívení restaurace Slnečný Dom, která byla fakticky jedinou z těch na Tripadvisoru, které jsou skutečně přímo v Tatranské Lomnici, ne v dojezdové vzdálenosti. A co si můžete dát k pití? Vedle slovenského Šariše na mnoha místech čepují také českou pivovarskou produkci. Výrobci slavného Tatranského čaje vycítili silný marketingový potenciál a kromě klasiky nabízí čaj v různé síle (od 17 % po 72 % alkoholu) a příchutích. Včetně například 22procentního Coconut Tea Liquer (rozhodně není tak sladký jako likéry typu Malibu, ale znovu bych si jej už nedala: objednala jsem si ho vlastně spíš omylem). Naopak výběru slovenských vín jsem se nikde nedočkala (jedno bílé a jedno červené bylo maximem). Vzhledem k tomu, že při sportu (i po něm) stejně alkohol požívám omezeně, mi to ale zase tak nevadilo: hlavní byl neustálý...
pokračovat ve čteníTipy na domácí grilování: Tymiánová křidýlka, octová krkovička, sendvič z hovězích žeber
Léto je sice skoro u konce, ale ještě pořád máme před sebou hromadu dní, které můžeme strávit nad vůní grilu. Domácí grilování přitom nemusí být jen o klobásách nebo sýru. Fantazii se meze nekladou. A pokud si dáte práci i s food stylingem, můžete své víkendové barbeque posunout na úroveň skutečného gastronomického zážitku. Mám pro vás pár tipů z naší domácí kuchyně. Hovězí burger s pažitkou a karamelizovanou cibulkou Hovězí maso ve spojení s grilem nesmí chybět. S ním se dá totiž kouzlit po mnoha směrech – nejen co do „náplně”, ale i co do přílohy. Čerstvé mleté maso má nezaměnitelnou vůni i chuť. Zkuste do něj zamíchat kteroukoliv na drobno nasekanou bylinku, kterou máte zrovna po ruce. Může to být tymián, rozmarýn, libeček, cokoliv. My jsme zvolili pažitku, která dá masu v kombinaci s grilem krásný nádech. Takto připraveným šťavnatým bochánkům sluší jako příloha dvojice cibulek – zkaramelizovaná žlutá a jen tak lehce ogrilovaná jarní, okořeněná citrónovým pepřem. A pokud chcete zařadit i omáčku, doporučuji například domácí sauce z majonézy, kečupu a 10leté single malt whisky Talisker. Vepřová krkovička s karotkou ve vinném octu Vepřová krkovice patří mezi oblíbené grilovací náměty. My máme rádi, pokud chuť masa vynikne, proto jsme od jakékoliv omáčky, která by ji přerazila, upustili. Štavnatost masa zvýrazníte v kombinaci s lehkou marinádou z vinného octa, česneku a cibule. Jako přílohu můžete zvolit něco jemného, třeba bramboru ve slupce nebo okurkový salát. Ke krkovici se hodí také grilovaná mrkvička decentně naložená v červeném vinném octu, který obě ingredience skvěle propojí. Kuřecí křidýlka s tymiánem a sójovou omáčkou Toto je pokrm, který prostě miluju. Jednoduchý recept, dlouhotrvající zážitek. Kuřecí křídla se ideálně přes noc naloží do sójové omáčky se snítky tymiánu. Před položením na gril se od marinády trochu omyjí, aby tymián nezhořkl. Mezitím, co se maso griluje, se zbylá marináda na pánvi zredukuje (pokud je jí málo, můžete přidat kousek másla). A nakonec to nejlepší – ogrilovaná křidýlka se před servírováním ve zredukované omáčce vyválejí. Hotovo. Sójovka dodá masu krásně slanou chuť, bylinka jej zase příjemně ovoní. Ke křidýlkům žádnou přílohu nepotřebujete, dokonale uspokojí vaše chuťové buňky samotné. Grilované krevety s limetkou Zkoušeli jste někdy grilovat mořské plody? Já mám nejraději čerstvé krevety. Tady žádnou velkou kreativu vymýšlet nemusíte, nejlépe chutnají jen tak hozené na gril. Podávat je můžete zakápnuté kouskem citrónu nebo limetky, které zvýrazní specifickou chuť masa. Sendvič z hovězích žeber a cherry rajčátek Nedávno jsme přišli na to, že grilování vlastně neznamená připravit a sníst všechno najednou a na místě. Jednotlivé chody si můžete rozprostřít do celého odpoledne, nebo si třeba ogrilovat maso do zásoby na druhý den, protože svou chuť nezmění, naopak se zaleží a je z něj třeba skvělý sendvič. Příprava hovězích žeber se provádí ideálně nepřímým grilováním, kdy na ně nepůsobí žár, ale teplo. Navíc nepřímá metoda grilování je skvělá pro větší kusy masa. My jsme zvolili variantu žeber naložených v sójové omáčce, worchesteru, česneku, zázvoru a celého bílého pepře, aby nám menu k sobě dobře ladilo. Poté, co jsou žebra hotová, z nich odstraňte kosti a maso natrhejte na kousky nebo nakrájejte na kostičky, aby se v sendviči dobře jedly. K masu pak obstarejte vhodné pečivo, například kaiserku, chlebovou placku nebo ciabattu, která udrží všechno pohromadě, dva druhy omáček (v našem případě zbytek omáčky s whisky a hořčice)...
pokračovat ve čteníZmrzlina: kde najdete tu nejlepší v Brně?
Léto bez zmrzliny je pro mě něco jako zima bez sněhu. Musím přiznat, že v posledních letech, obzvlášť od té doby, co bydlíme v Brně, je blátivá zima smutnou realitou, ale to na situaci nic nemění. Zmrzlina k horkému létu prostě patří. A v rozpálených ulicích Brna prostě bodne. Pokud máte mlsné jazýčky a nespokojíte se jen tak s nějakou točenou zmrzkou z prášku na rohu, mám pro vás pár tipů, kam si zajít v Brně na poctivý nanuk nebo kopečkovou. Božský kopeček Božský kopeček, Zelný trh Tohle roztomilé modré autíčko nejčastěji potkáte na Zelném trhu. S nápadem zmrzlinového auta přišli v cukrárně Tutti Frutti. Zmrzlinu si vyrábí sami z hromady dobrého a zralého ovoce. Vybírat můžete až z osmi příchutí a každý den mají v nabídce jiné. To už je dobrý důvod, abyste se stali pravidelnými zákazníky. Já už jsem ochutnala mango, pražený kokos a mým favoritem je kiwi s bazalkou, které vyhrálo i první místo na Prague Ice Cream Festivalu. Cena kopečku 20 Kč / speciál 30 Kč Kavárna Praha Kavárna Praha, Husova 535/18 Jestli váháte, kam se stavit na nanuk, tak určitě do Prahy! Kavárna Praha leží v centru dění a zároveň na jejím nádvoříčku najdete požadovaný klid v ruchu velkoměsta. Nanuky do Prahy dodává Klarelia. A jsou to opravdu poctivé domácí nanuky, ve kterých najdete kousky oříšků nebo ovoce. Nutno přiznat, že v nanucích bývají občas i kousky ledu, ale pro mě osobně je to jenom drobná vada na kráse. Nanuky od Klarelie můžete občas potkat i na některém z brněnských foodfestivalů. V nabídce bývají čtyři druhy. Cena za nanuk okolo 40 Kč All in fresh All in fresh, Česká 31 Také All in fresh se může pochlubit zmrzlinou vlastní výroby. Prodají vám ji z malého okýnka pod hodinami na České. Při sběru materiálu na článek jsme vyzkoušeli avokádovou zmrzlinu s Baileys a kokosovou. Nutno přiznat, že zrovna tyhle dvě příchutě nás nijak nenadchly. Příště vyzkouším nějakou ovocnou, která má mít 75% podíl čerstvého ovoce. Cenu za kopeček si bohužel nepamatuju přesně, ale odhaduju to na 20-30 Kč Zmrzka na České Cukrárna Diana, Česká 241/25 Cukrárně Diana nikdo snad jinak neřekne. Pokud preferujete velký výběr před řemeslným zpracováním, je to pro vás to pravé místo. Zmrzlina je opravdu velice dobrá, sice z ní občas kromě smetany, žloutků, ovoce a cukru ucítíte občas i něco navíc, ale ve výsledku to zas až tak nevadí. Zkuste třeba kombinaci mascarpone a jahodové. Cena kopečku okolo 15 Kč MunGo nanuky Zdraví s chutí, nám. Svobody 702/9 Brněnská polévkárna MunGo rozšířila v létě svůj sortiment o nanuky. O prázdninách si dopřávají zasloužený odpočinek, ale jejich nanuky můžete koupit všude možně po Brně. Na výrobu nanuku jim stačí pouhé čtyři složky. A těmi jsou jenom ovoce, jablečný mošt nebo kokosové mléko. Nic jiného v nich nehledejte, protože to prostě nenajdete. Žádné přidané cukry, konzervanty, ani barviva. Otestovala jsem příchuť exotic a už teď se těším, až ochutnám piňa coladu. Cena za nanuk 38 Kč Rawito nanuky Zdraví s chutí, nám. Svobody 702/9 Jak už jméno napovídá, jde o raw nanuky. Všechny suroviny v nich použité jsou rostlinného původu v bio kvalitě a zpracované při max. teplotě 42°C. Nanuky mají hutnější konzistenci a jsou obalené v čokoládě, což mně osobně vůbec nevyhovuje. Ze všech otestovaných zmrzlin nám tahle připadala nejméně sladká. Což po všech těch ochutnávkách vůbec nebylo na škodu. Raw nanuky vyrábí v Praze a koupíte je ve zdravých výživách. Třeba ve Zdraví s chutí na náměstí Svobody. Mimochodem tam...
pokračovat ve čteníOtevřená zahrada žije: tentokrát ji zaplnili milovníci slováckých vín
Jen si to představte: je čtvrtek odpoledne, rozloučíte se s kolegy v práci a už za pár minut stojíte se skleničkou dobrého moravského vína uprostřed zahrady ohraničené lesem, procházíte se kolem jezírka a pozorujete nově natřené včelíny. Ne, nepotřebujete k tomu teleport. Tohle vše můžete zažít přímo v centru Brna, v Otevřené zahradě, kde tým nadšenců z Nadace partnerství připravuje tento skvělý letní festival již čtvrtým rokem. A protože už své vstupenky na další letošní místní ochutnávky mám doma, mohu se pokusit nalákat i ty, kteří buď o akci dosud nevěděli, nebo se na ni jen ještě nevypravili. Nebylo by to totiž poprvé, kdy pořadatelé několik dní před degustací hlásí: Máme vyprodáno. A vězte, že minimálně o ty dvě další bych nerada přišla. Víno z blízka totiž není žádnou jednorázovou akcí, ale celým seriálem ochutnávek, pro které si milovníci vína uvolňují čtvrteční podvečery. Co dva týdny zde můžete potkat vinaře reprezentující jednotlivé vinařské vesnice nebo (mikro)regiony. Jako třeba Strážnicka, odkud šestice vinařů přivezla do Brna svoje vína 28. července. Pro některé z nás přitom nebyli zcela neznámými: přípravný tým si je totiž vybral na další z akcí, kterou tato neziskovka připravuje, a to již od roku 2009: Festivalu otevřených sklepů, na kterém letos návštěvníci zavítali právě do Petrova nebo Kozojídek. Já si třeba výrazněji zapamatovala Vinařství Dobčákovi. Možná i díky svéráznému (vlastně jak jinak také u Moraváka ☺ )majiteli vinařství: Josefu Dobčákovi. Při pohledu na jeho vignetty se možná nejeden člověk zaraduje, že nákupem vína získá originální adresný dárek. To samozřejmě není vyloučeno, ale obdarovávaní se musí jmenovat Ondřej nebo Jakub. Jiné syny (ani dcery) totiž vinař Dobčák nemá. Po starším Jakubovi, který se degustace také zúčastnil, jsou pojmenována vína z vyzrálejších hroznů, mladší Ondřej dal jméno řadě lehčích, mladších vín. Vzorků od Dobčáků jsem tentokrát ochutnala většinu, přišly totiž na řadu mnohem dříve než v dubnu ve Strážnici. Protože jsem však nyní začala bílými víny, nedošlo na jejich exkluzivní řadu Vín strážnických pánů, kupáže, jejichž základem je vždy Svatovavřinecké. V čase jsem však přeskočila návštěvu u stánku paní Brázdové ze Sudoměřic. Ta měla snad více práce s objasňováním toho, co za odrůdu je to ten Johanniter, než s naléváním degustačních vzorků. Nebudu vás nudit teorií, kdo chce, podrobnosti si najde (jen bych nehledala ve Státní odrůdové knize, tam totiž zapsaná není). Mě u tohoto vzorku zaujalo zejména to, že působil výrazně sladším dojmem než předchozí degustované Chardonnay (rovněž z patnáctkového ročníku), ačkoliv poměr cukrů a kyselin byl u obou vín velmi obdobný. V tom jsem se shodla i s kamarádkou, stejně tak jako na tom, že u Sauvignonu bychom si, že máme ve skleničce právě tuto odrůdu, asi netiply. I přes nesporně odlišný charakter slováckých Sauvignonů v porovnání s například (mými oblíbenými) znojemskými bych ten od Klásků naopak poznala. Společně s další aromatickou odrůdou – Pálavou – navíc patří mezi vlajkové vzorky vinařství aktuálního (myslím tím 2015) ročníku. U Klásků jsem si do degustačního listu napsala ještě jednu poznámku. Zní „suché i na mě“ a patřila Veltlínskému zelenému. A to jsem si myslela, že mě jen tak nějaký dvojnásobek kyselin v porovnání s cukry nerozhodí. Posledním vinařem, z jehož produkce jsme stihly ochutnat více vzorků, byl Veverka. Neplést ovšem s Liborem (jehož vína mám mimochodem moc ráda), ani Františkem. Tento pan Veverka se jmenuje Lukáš (nezaměňovat zase s tím známým grafikem, ač logo má moderní) a dovezl mimo jiné dvě dobře pitelná roséčka, přestože obě měla již vyšší zbytkový cukr....
pokračovat ve čteníMojito: jak ho dokonale připravit i doma
Po přečtení titulku si určitě říkáte, co je na tom tak těžkého. Těžké to rozhodně není, ale určitá alchymie v tom přece jen je. Připravit dokonalé mojito, ze kterého se vaši přátelé posadí na zadek, totiž není jen tak. Naučte se dostat z pár jednoduchých surovin to nejlepší, co vám můžou nabídnout. Kdo je připraven, není ohrožen Příprava je důležitá a přitom ji všichni tak rádi zanedbáváme. To je ale chyba! Na začátek si určitě nechte zamrazit pořádnou hromadu ledu. Mátu namočte do studené vody, nechte odmočit nečistoty a osušte. Limetky omyjte, odkrojte jim obě špičky a nakrájejte je na osminky. V obchodě si kupte kvalitní kubánský rum – třeba Havana Club nebo Bacardi, tuzemák obejděte obloukem. Potřebovat budete ještě třtinový cukr, bílý krystal si nechte raději do buchty, a perlivou vodu. A samozřejmě drtítko, vysokou sklenici, tzv. highball, a brčka. Alchymie zvaná mojito Přípravy máme za sebou, tak můžeme jít na věc. Do sklenice vhoďte 6–8 lístků máty, přidejte dva dílky limetky a celé to zasypte vrchovatou lžičkou třtinového cukru. Několika šťouchanci drtítkem vymačkejte z limetek šťávu a rozmačkejte mátové lístky. Odměřte si velkého panáka rumu a vlijte ho do sklenice k rozmačkaným limetkám s mátou. Lžičkou všechny ingredience míchejte asi půl minuty, dokud se cukr nezačne rozpouštět. Právě v tomto kroku se skrývá tajemství dobrého mojita. Už jste skoro u konce. Připravený základ mojita zasypte ledovými kostkami a vše dolijte vychlazenou perlivou vodou. Přidejte brčko, případně ozdobte mátou, limetkou nebo obojím a můžete podávat. Na fotkách vidíte jahodové mojito, ve kterém jsem vyměnila kubánský rum za jahodový likér. Uznávám, že je to napodobenina mojita, ovšem omluvou mi budiž to, že je fakt moc dobrá. Pokud chcete připravit nealkoholické mojito, vyměňte v postupu panáka rumu za panáka perlivé vody. Jinak přípravu drinku dodržte. Foto: Lenka...
pokračovat ve čteníJak chutná alpské Rakousko: dortíky u dálnice, poctivý horský Gröstl i fine dining u jezera
Naši jižní sousedé mají turistům hodně co nabídnout. Nejen vysoké hory s překrásnými výhledy na tyrkysová jezera nebo turistiku po čisté přírodě, ale i svou typickou i méně známou gastronomii. Podívejte se se mnou na to, jak se jí v rakouských Alpách. Při svém červencovém cestování po Rakousku, respektive po oblasti Salzburska, Solné komory a tamních hor a jezer mě z gastronomické stránky zaujaly dvě věci. Zaprvé, že vysokohorská kuchyně nemusí být vůbec těžkopádná, zadruhé, jak Rakušané ke gastronomii přistupují. V obou ohledech do místní kuchyně proniká láska k lokálním farmářským pokladům. Aby ne, Rakušané jsou na svou zemi a všechno, co nabízí, náležité hrdí a rádi se s tím chlubí i ostatním. A co se týče jídla, to si prostě užívají, mají ho rádi „po domácku”, milují kulinářské tradice a nesnědí nic, co by nebylo poctivě uvařené. Rakouská kuchyně mnoha tváří A stejně jako je rozmanité Rakousko, tak je i rozličná místní kuchyně. Záleží, kde se právě nacházíte. Díky tomu, že jsme cestovali po výšinách i nížinách, v horách i kolem jezer, poznali jsme několik tváří alpské kuchyně. Naše trasa vedla na začátku samozřejmě po dálnici, což v případě Rakouska ale vůbec není na škodu. Charakteristická pro občerstvení na rakouských dálnicích je totiž rozsáhlá síť restaurací Landzeit či na severu Rosenberger od stejného majitele. Ty se zaměřují na kvalitní pokrmy z čerstvých lokálních surovin, od hlavních jídel, přes lehké zeleninové saláty, variace dezertů, až po zmrzlinu a ovocné fresh džusy. Jakkoliv je řidič vyhladovělý nebo má jen chuť na sladkou pauzu, dostane, co chce. Rakušané navíc vědí, že důležitý je hlavně první dojem. Takže jakmile do Landzeitu vkročíte, sbíhají se vám sliny už od vstupních dveří. My jsme tentokrát ochutnali malinový cheesecake. A jak sami můžete vidět, neměl chybu zvenku, ani zevnitř. Špek jako základ horské gastronomie Pro rakouské horské regiony je pak typický především špek a sýr. V prvotřídní kvalitě je navíc seženete v každém supermarketu. Kořenitá chuť masa v kombinaci s jemným alpským sýrem vám dokáže zpříjemnit večerní posezení u sklenky vína, ať už sedíte na dece v kempu, anebo na terase hotelu u jezera. Pakliže se vydáte do hor poznat trochu té přírody na vlastní boty, nesmíte si nechat ujít tradiční Gröstl. To je pokrm z brambor, špeku a bylinek na rozpálené pánvi. Je to sice jídlo, které je na první pohled do žaludku těžké, ale zdání klame. Dá se ukuchtit s lehkostí a nápadem, navíc se k němu běžně podává salát z čerstvé zeleniny s kyselou zálivkou, který celý pokrm ještě odlehčí. V horských chalupách servírují také širokou paletu polévek, od knedlíčkové, přes gulášovou, až po hráškový krém, které sice žaludek vyhladovělého turisty zasytí, ale nepřehltí. Fine dining menu u jezera Naše cesta končila u jednoho z nejkrásnějších jezer Rakouska, u Wolfgangsee. Potrpíme si na fine dining, a tak jsme si ho nemohli nechat utéci ani tady. Zajímalo nás, jak se s tím šéfkuchař místní hotelové restaurace popere. A musím uznat, že to zvládl na jedničku. Nejlepším řešením, jak ochutnat zážitkovou gastronomii, je objednat si vícechodové degustační menu ve dvou variantách. Nás čekal studený předkrm v podobě chobotnicového carpaccia a rybího salátku ze sivena alpského, dále tomatová polévka a teplý předkrm z telecího masa s těstovinami. Hlavní chod představovalo bravurně pečené iberijské prasátko s celerovým pyré a houbami a na závěr jsme si jako...
pokračovat ve čteníKohout na víně: nový art wine restaurant
Poprvé jsem Kohouta na víně ochutnal asi týden před oficiálním otevřením podniku. Řešil jsem zde něco ohledně vína a za dovezené lahve jsem si odnesl domů výslužku. Kohouta na víně s pastyňákovým pyré. Kohout byl z rodinné farmy U Slouků a já si moc pochutnal. Ušetřil jsem za večeři, i ženu a děti jsem podělil a hlavně se začal těšit na nový gastronomický počin v Brně. V následujících dvou měsících jsem zde byl už asi desetkrát, a tak si dovolím krátkou recenzi. Příběh vzniku restaurace je jednoduchý. Robert Frantel, majitel velmi dobré restaurace Kopeček v Rájci-Jestřebí, chtěl mít velmi dobrou restauraci i v Brně a Adamu Vaněrkovi zase nestačila jeho blanenská vinotéka a chtěl v Brně vinný bar. A protože se spolu znali, dali hlavy, ruce a energii dohromady, a Kohout byl na světě. Tedy vlastně na víně. Kouhout se usadil na Malinovském náměstí v prostoru pod Domem umění. Dříve zde byla restaurace Leporelo. Není to úplně v nejrušnější části Brna, na druhou stranu zde většinou dobře zaparkujete, navíc okolní parky lákají k cestě za jídle po svých. A do centra po večeři je také pár kroků. Interiér je příjemně světlý, elegantně zařízený a vzdušný. Součástí restaurace je i zahrádka, bohužel stíněná pouze slunečníky, takže teď v létě tam v poledne bývá docela horko. Celková kapacita restaurace bez zahrádky je cca 30 hostů. Základní koncepční myšlenkou jak jsem již naznačil je spojení restaurace a vinného baru do jednoho. Každý den zde můžete ochutnat několik desítek vín na skleničku, ke dvou stovkám jich najdete v lahvích. Kromě klasických mainstreamových jsou zde zaměřeni hodně na vína naturální. V tomto ohledu je to snad první podobné místo v Brně. Výběr vín je docela důsledný, kromě klasických vinařských regionů a výrazného tuzemského zastoupení zde naleznete i vína z regionů u nás méně známých – jako třeba Slovinska či Maďarska. Dobrá káva, pěkný výběr destilátů. O domácích limonádách se ani nezmiňuji, to je dnes standardem snad všude. Co se týká nabídky místní kuchyně, základním hlediskem je dle sdělení provozovatelů kvalita a sezónnost používaných surovin. Každý den rozdílné obědové menu s výběrem ze dvou jídel (pasta, maso) či můžete zvolit něco z týdenního obědového menu. Tam naleznete vždy nějakou rybičku, salát, nějakou českou klasiku či specialitu restaurace, kohouta na víně. Toho si ostatně můžete dát kdykoliv. Většina jídel se včetně polévky se pohybuje kolem 120-150 Kč. Mimo oběd vybíráte z týdenního A la carte menu, vždy je v nabídce několik variant předkrmů či polévek, kolem osmi hlavních jídel a tří až čtyř dezertů. Opravdoví gastronauti pak mohou zvolit degustační večeři o několika chodech, doplněnou o párování s víny. A jaké jsou vlastně moje pocity a hodnocení? Po úvodních týdnech, které byly trošku rozpačité a po právu rozjížděcí – což je pochopitelné – se kvalita kuchyně velmi stabilizovala. Jídla odpovídají své cenové kategorii, nehrají si zde zbytečně na „nejlepší“ gastro v Brně. Nikdy jsem zde za tu dobu neměl s nějakým jídlem problém, vždy jsem byl v celku spokojen. Sice mne většina jídel obrazně řečeno „neposadila do židle“, ale bez výjimky byla precizně připravená a dobře provedená, včetně finální úpravy a servisu. Nabídka vín je opravdu široká, navíc je obsluha důsledně proškolená a znalá, dokáže dobře poradit a vybrat odpovídající víno. Co bych restauraci ale vytkl je fakt, že bych od podniku takového jména očekával trochu více té francouzské kuchyně. Naleznete zde totiž spíše takový ten klasický mišmaš středomořské, moderní tuzemské a mezinárodní kuchyně. Vím, že to je...
pokračovat ve čtení